Ibišek bahenní (Hibiscus moscheutos) je bylinným - trvalkovým druhem. V našich podmínkách zimují uspokojivě pouze některé odrůdy.

Trvalkový sortiment co od něj dnes očekávat

Sortiment vytrvalých okrasných květin prochází neustálými pro­mě­nami. Z jedné strany do něj čas od času vstupují nové či dříve nepěstované druhy rostlin, a z dru­hé pak intenzivní nebo ex­ten­zivní šlechtění a výběr nových, nějakým způsobem odlišných odrůd již pěstovaných rostlin.

To, že se v nabídce trvalkových školek objeví nějaký dosud nepěstovaný druh, se kterým se prodejce snaží dostat na trh, je ale záležitost relativně okrajová a reálné zavedení nových druhů do zahradnické kultury trvá (v optimistickém případě) minimálně několik let nebo i jedno (či dokonce více) desetiletí. Důvody tohoto poměrně pomalého postupu jsou pravděpodobně především v tom, že ani jedna ze stran na trhu - tedy prodejce rostlin a ani zákazník nemá zpočátku dostatečné povědomí o tom, co lze od nového druhu očekávat. Dalším faktorem je zřejmě i to, že už současná nabídka rostlin je poměrně bohatá a zejména neustále doplňovaná o nové odrůdy již pěstovaných druhů. Svou roli pak často může hrát i to, že některé novější druhy mohou mít sice nějaké výborné pěstitelské vlastnosti (např. odolnost suchu či atraktivitu pro hmyz), ale jejich estetická charakteristika potenciální zákazníky příliš "neuchvátí" (třeba rod Pycnanthemum). Podobný handicap pak mohou mít takové druhy, které vypadají nádherně v trvalkových výsadbách, ale jako jednotlivé rostliny ve školkařských kontejnerech zákazníky nezaujmou (to může být třeba problém baptísií, plamenky Phlox stolonifera apod.). Velkou roli pak také hraje informovanost zákazníka, resp. motivace jeho zájmu o nákup trvalek.

(Celý článek najdete na straně 6)

Modřenec arménský

Drobné cibuloviny I.

Tímto termínem nejčastěji označujeme druhy cibulovin a hlíznatých rostlin, které nepatří mezi ty nejvíce pěstované druhy, jako jsou tulipány, lilie, narcisy a hyacinty. V produkci cibulovin hraje prim Holandsko s více než 60% podílem. Odtud také pochází většina cibulí na našem trhu.

Cibule i hlízy se u rostlin vyvinuly jako zásobní orgány, které jim pomáhají přečkat nepříznivé období v podobě dlouhotrvajícího sucha nebo tuhé zimy. Cibule se skládá z rozšířené stonkové báze, na kterou přisedají zdužnatělé listy. Obsahuje všechny budoucí orgány nové rostliny: listy, stonek i květ. Proto v krátké době vykvete a dá se s úspěchem i rychlit. Cibule bývá obklopena poměrně tenkou papírovitou slupkou, což je přeměněná cibulová suknice. U druhů, které v přírodě rostou ve vlhčí půdě, někdy takovýto ochranný obal zabraňující vysychání cibulí chybí, ty pak musíme uchovávat ve vlhčích pilinách nebo rašelině. Kořínky cibulí vyrůstají z podpučí, které je nejchoulostivější částí rostliny. Pokud se podpučí zničí nebo jen poškodí, cibule se obvykle stává bezcennou.

Okrasné cibuloviny se do našich zahrad dostaly z volné přírody a současné kultivary jsou výsledkem cílevědomé práce amatérských i profesionálních šlechtitelů. Největší počet drobných cibulovin pochází ze subtropických oblastí. A to hlavně z míst, kde po chladné zimě přichází teplé jaro bohaté na srážky. Během velmi krátké doby rostliny rychle vyraší a vykvetou. Pak následuje dlouhé období sucha, ale to již rostliny zežloutnou a zatáhnou do cibulí, v kterých přečkají nepříznivé období. Typickou oblastí je Středomoří. Odtud pocházejí šafrány, řebčíky, talovíny, sasanky, okrasné česneky a další. Tyto druhy kvetou většinou na jaře, případně na podzim. Druhou oblastí přirozeného výskytu drobných cibulovin jsou listnaté lesy mírného pásma. Takové podmínky jsou v Severní Americe, části Asie a na Pyrenejském poloostrově. V létě tam hodně prší a v zimě je dostatek sněhu. Některé druhy nalezneme v podrostu stromů a keřů, jiné ve volné krajině. Sem patří sněženky, ladoňky, kandíky, ladoníky a další. Řada druhů kvete i v plném létě. Nesmíme také zapomenout na náhorní planiny střední Afriky a oblast jižní Afriky v okolí Kapského Města. Odtud pochází třeba hvězdník, frézie, gladioly a odtud i pravidelně přichází zajímavé novinky.

(Celý článek najdete na straně 10)

Konstantinopolská

Kdoule, žlutý klenot zahrady

Kdouloně patří mezi nej­zná­mější a nejpěstovanější méně známé ovocné druhy. Vedle nich se však u nás pěstují i kdouloním příbuzné druhy, které se s ní často zaměňují. V tomto a dalších číslech se proto na tuto zají­mavou skupinu ovoce zaměříme. Nejprve se tedy věnujme kdou­loním.

Stromům vyhovují teplé lokality s výživnými půdami. Ideální pro ně jsou zejména polohy vhodné pro pěstování meruněk a bro­skvo­ní. Stromy sice snesou mrazy až do -30 °C, v příliš chladných lokalitách ale plody některých odrůd nemusí dokonale vyzrát. Nepěstujeme je na příliš vápenatých půdách, kde trpí chlorózou listů. V případě, že jsme nuceni je pěstovat v takovýchto půdách, nezapomínáme na pravidelné přihnojování dusíkatým a železitým hnojivem aplikovaným na list. Na vodu není náročná, na pravidelnou zálivku však výtečně reaguje zvyšováním úrody.
Obejde se bez chemie Kdouloň je vysoce odolná chorobám a škůdcům, v zahradách ji pěstujeme většinou bez chemické ochrany. Někdy se na listech či plodech mohou objevit běžné houbové choroby (například monilióza v letech s chladným a deštivým podzimem), které potlačíme obvyklým způsobem pomocí běžně dostupných přípravků. Pokud si chceme i v takovém případě zachovat ekologický přístup k pěstování, sáhneme po přípravcích šetrnějších k přírodě, kterých je již dnes na trhu naštěstí dostatek.

(Celý článek najdete na straně 20).

Toptaste

Švestky a pološvestky
Výběr odrůd vhodných pro drobné pěstitele

Slivoň Prunus domestica je domácí druh, proto je dobře při­způ­sobena klimatickým pod­mín­kám většiny území našeho státu. Nejrůznější odrůdy slivoní byly u nás vždy velmi rozšířené jak v intenzivních výsadbách, tak i v zahradách drobných pěstitelů. Během nástupu virové šarky švestek došlo k poměrně znač­nému omezení pěstování klasické domácí švestky, která domi­novala původním výsadbám, zejména v produkčních sadech. Vzhledem k postupnému šlechtění nových odrůd, převážně pološvestek, které jsou více odolné, tolerantní či dokonce rezistentní na šarku, se začala postupně situace zlepšovat a v současné době je v nabídce velké množství velmi kvalitních odrůd s vyšším stupněm odolnosti proti této chorobě.

Velmi pozdní částečně samosprašná pološvestka, zraje 10 až 15 dnů po odrůdě Domácí velkoplodá. Byla vyšlechtěna v Německu jako kříženec odrůd Domácí velkoplodá a Valor. Strom má vzrůstnost slabou až středně bujnou, jeho habitus je vzpřímený. Plod je velký až velmi velký, z bočního pohledu tvarem protáhlý. Slupka má základní barvu po odstranění ojínění fialovomodrou. Dužnina je žlutavě zelená, středně tuhá až tuhá, velmi šťavnatá, v chuti sladká, při plném vyzrání až velmi sladká, velmi aromatická, plná, výborná až vynikající. Dužnina ojediněle může na žebrech pecky částečně ulpívat. Plodnost je brzká až středně brzká, velká, pravidelná. Tato velmi pozdní pološvestka vyniká svou vysokou a pravidelnou plodností a především kvalitou plodů. Vůči šarce je tolerantní.

(Celý článek najdete na straně 26)

Věra Dvorská

Proč jsem šťastný na zahradě

Pokračujeme s uveřejňováním vašich dopisů na téma: Proč jsem šťastný na zahradě neboli Co mne na zahradě dělá šťastným, které jsme vyhlásili společně s profesorem Marečkem v zá­ři­jo­vém čísle. Pisatelům uve­řej­ně­ných příspěvků děkujeme a jako odměnu pošleme knihu.

Zahradní koloběh

Byl jednou jeden král, ten u ka­men pořád stál, vařil si jáhly v mlí­ku, káplo mu z nosu do rendlíku, a tak musel začít znova - a my s ním. Byl jednou jeden král... Tohle byla říkanka na zbláznění. A jak souvisí se zahrádkou? Právě suším semena paprik, rajčat, květin a nějaká objednaná už mi přišla. Vypukne to už v únoru. Vyseju všechna rajčata a papriky, ostálky, něco se nechytí... Ujala se všechna. Přeci je nezahodím! Přesazuji zas všechna, určitě jich polovina zajde. Nezašla. V polovině května osázím každé místo na malé zahrádce a co se nevejde, do velkých květináčů a truhlíků. Ostatní vnutím části rodiny, také sázejí na zahrádky nebo balkony. Je mi líto ostříhaných muškátů, do všech možných nádob sázím jejich vršky. Opět se ujaly skoro všechny, je to u nás jako v zahradnictví, jen s tím rozdílem, že nic neubývá. Ještě přibyly pokojovky na letnění... A pak zalévání, pletí, vyvazování, stříhání... Přichází podzim. Příští rok už jen jedno rajče, jedna paprika, pár muškátů! Semínka suším pro rodinu a známé. Přes zimu si odpočinu, okukuji pouze pokojovky a nemohu se dočkat, až zaseju semínka a na zahrádce ponořím ruce do země... Byl jednou jeden král...

(Celý článek najdete v příloze na straně 44)

Heuchera "Wild Rose"

Stálezelené trvalky

Stále více jsou žádány výsadby rostlin, nebo obecně zahrady, které jsou pro svého majitele atraktivní během celého roku a ne pouze během obvyklé vegetační sezony, která trvá od konce března či dubna do konce října. Kromě jehličnatých a stálezelených okrasných keřů mohou v tomto směru zahradě pomoci i stálezelené trvalky.

O mnohých z nich už byla v Zahrádkáři řeč několikrát, ale během zimních měsíců určitě neuškodí si ty nejvýznamnější z nich připomenout. Pro zjednodušení si je můžeme rozdělit podle toho, zda se více hodí na slunce, do polostínu nebo jako rostliny podrostové.

V této skupině budou převládat zejména nejrůznější středozemní byliny a trávy. Byť to v řadě případů nejsou pravé trvalky, ale spíše nižší polokeře, zahradnicky se k nim jako k trvalkám přistupuje. Jedná se nejčastěji o odrůdy šalvěje lékařské (Salvia officinalis) s různě zbarvenými listy, levandule (Lavandula officinalis), santoliny (Santolina chamaecyparissus, S. rosmarinifolia aj.).

(Celý článek najdete na straně 6)

Modřenec arménský

Drobné cibuloviny II.

Málokterá skupina květin je tak rozmanitá co do počtu druhů a odrůd jako drobné cibuloviny. Když navštívíme na jaře ar­bo­retum nebo botanickou zahradu, na záhonech věnovaných těmto druhům nalezneme vždy něco nového, co nás může inspirovat k výsadbě na naší zahradě. I v létě nás okouzlí řada zástupců této skupiny.

Drobné cibuloviny můžeme na zahradě využít různým způ­so­bem. Některé druhy mají výrazné květy a jsou vyšší, a tak je ve výsadbě můžeme obdivovat jako solitéry. O řebčíku královském jsme již psali a nyní se musíme zmínit o liliochvostci (Eremurus). Tato hlíznatá rostlina vytváří až 2 m vysoké květenství složené ze stovek drobných kvítků. Kvetoucí rostlina se nedá přehlédnout, a i po odkvětu na záhoně zůstane stvol obsypaný zajímavými tobolkami. Po uříznutí a usušení ho můžeme použít k aranžování. Hlízy vysazujeme na podzim na slunné stanoviště s propustnou písčitou půdou. Má rád pravidelné přihnojování a na stanovišti ho necháváme několik let.

(Celý článek najdete na straně 10)

Z několika set vlastních kultivarů mne zaujalo jen pár.

Nekonečná pestrost a barevnost

Barevnolisté "okrasné kopřivy" (Coleus) jsou v posledních letech hitem. Množí se nejenom nové a nové kultivary s barevnými od­chylkami, ale také počty jejich obdivovatelů, pěstitelů a sbě­ra­telů. Jednou z nich je Barbora Svobodová, která je začala pěstovat na plný úvazek.

S Barborou si povídáme v zeleni pod pergolou. Okolo nás je několik velkých fóliáků. Některé Barbora využívá pro své pěs­tování, ale větší část slouží k pěstování zeleniny. Proč zrovna koleus, zajímá mne: "Tyhle rostliny mne oslovily už na škole, když jsme se o nich učili. Je jich opravdu široká škála, spousta barev a jejich kombinací." Ty jsi absolventkou střední zahradnické školy? "Ano, a dneska se okrasným kopřivám věnuji na plný úvazek:-)." To jsi musela mít vztah k rostlinám a pěstování již dříve. "Jednak jsem v tom vyrůstala, rodiče mají zahradnictví, jednak mne to bavilo a odmala jsem zkoušela vázat kytky, třeba luční kvítí. Okrasným kopřivám se věnuju tak pět šest let. Nejdříve jsem začínala se semínky běžně dostupnými na našem trhu, po roce jsem se seznámila se zahraničními pěstiteli."

(Celý článek najdete na straně 14).

'Crimson and Gold'

Kdoulovec - ovoce ke zpracování

Kdoulovec japonský (Chae­no­meles japonica) znají zahrádkáři zpravidla pouze jako okrasný keř, který v jarních měsících rozzáří zahradu svými pěknými květy. Je to nízký opadavý keř dorůstající do výšky 1-1,5 metru a šířky maximálně 2 metry.

Keře jsou poměrně husté, protože vytvářejí velké množství výmladků. Tvoří je trnité větve, které jsou v mládí charakteristicky plstnaté, později lysé. Kvetení je intenzivní, dochází k němu na přelomu dubna a května. Květy jsou hezké, v odstínech oranžové a červené barvy, umístěné v soukvětích po 2 až 4 květech. Je cizosprašný, proto je třeba vysazovat vždy alespoň dvě, ideálně však tři odrůdy. Plodem je aromatická, žlutá nebo žlutozelená malvice velikosti 4-5 cm, vzhledově velmi připomínající kdouli.
Pěstitelsky je to velmi nenáročný keř. Pro pěstování mu vybíráme prostor s dostatkem slunečního záření, optimálně na svahu. Půdu vyžaduje humózní, dostatečně propustnou, ideálně s pH menším než 6. Jako každý keř, ani kdoulovec nesnáší zaplevelení, na což je třeba myslet už při přípravě pozemku na výsadbu. Keře jsou vysoce mrazuvzdorné, bezproblémově snášejí poklesy teploty až do -26 °C, květy snesou mrazy do -5 °C. To umožňuje jejich rozšiřování i v okrajových pěstitelských polohách. V Japonsku je běžně pěstují v nadmořské výšce 500 až 900 metrů nad mořem. Na vláhu mají keře průměrné nároky.

(Celý článek najdete na straně 24)

Nektarinky pro chráněná stanoviště

Nektarinky jsou obecně ná­roč­něj­ší na podmínky stanoviště i agrotechniku než pravé bro­skvoně, zejména pak na teplo a vyrovnanost dešťových srážek, proto pro jejich pěstování volíme pouze nejteplejší polohy a pokud možno chráněná stanoviště.

Navíc většina odrůd je poměrně náchylná na pukání plodů za deštivého počasí v době před dozráváním a následně na napadení moniliovou hnilobou plodů. To klade zvýšené nároky na zajištění vyrovnané závlahy stromů i na jejich ochranu zejména proti moniliové hnilobě plodů.

Velmi populární v posledních letech jsou také ploché broskve, obchodně označované též jako dětské broskve, broskve pro děti atd., jimž se věnoval speciální článek v některém z minulých čísel. I mezi těmito broskvoněmi s plochými plody se najdou odrůdy s lysou slupkou, tedy ploché nektarinky. Lze konstatovat, že nároky na podmínky stanoviště i pěstování mají tyto odrůdy plochých nektarinek shodné s klasickými nektarinkami, avšak jsou většinou ještě citlivější na vyrovnanost srážek v průběhu vegetace. Při větších deštích po delším suchu plody okamžitě praskají v kališní jamce a jsou následně napadány moniliovou hnilobou.

(Celý článek najdete v příloze na straně 26)

Kultivar 'Benenden Blue'

Rozmarýny pro nádoby
i na zahradu

Rozmarýna lékařská (Rosma­rinus officinalis) je mimořádně významná kulturní rostlina pů­vodem ze Středozemí. Používá se jako koření, léčivka i dekorativní rostlina.

Na původních stanovištích roste na skalnatých a kamenitých stráních, skalních výstupech, ale také v křovinatých spo­le­čen­stvech, někdy dokonce i jako podrost ve světlých jehličnatých lesích.
Léčivka i koření
Již od starověku se používá jako koření při přípravě nejrůznějších pokrmů. Byla, a stále je, využívána i jako důležitá léčivá rostlina, která zlepšuje prokrvení trávicího traktu, zvyšuje tvorbu žluči a trávicích enzymů. Je tedy vhodná při zažívacích potížích, nadýmání, špatném trávení a bolestech v trávicím ústrojí. Celý keř je velmi aromatický a silice se rovněž uplatňují i v kosmetice.
Sortiment
Jde ale také o rostlinu okrasnou, která může zdobit interiéry i exteriéry svými stálezelenými výhony, vůní a také bohatým kvetením. Byť se na první pohled může zdát, že rozmarýna je "jen jedna", nabízí i tento keř poměrně značnou variabilitu a celou řadu zajímavých odrůd. Asi nejnápadnější jsou odrůdy s převislým či polopřevislým růstem (např. 'Repens', 'Pendula', 'Prostratus', 'Riviera', 'Boule', aj.). Další vlastností, která mnohé odrůdy odlišuje, je barva květů. Mimo asi nejobvyklejších světle šedomodrých květů nabízí některé kultivary i barvy temně modré ('Tuscan Blue', 'Severn Sea', 'Fota Blue', 'Sapho' aj.), růžové ('Majorcan Pink', 'Rosemary') či čistě bílé (f. albiflorus). Velmi jemným až čárkovitým olistěním je pak nápadný např. kultivar 'Benenden Blue'. Poměrně velké rozdíly lze nalézt i v odolnosti různých kultivarů vůči nízkým teplotám a lze se setkat i s takovými, které je možné za určitých podmínek pěstovat v teplejších oblastech ČR celoročně venku.

(Celý článek najdete na straně 6)

Sasanka apeninská ?Alba?

Drobné cibuloviny III.

První jarní paprsky probudí k životu drobné cibuloviny, které vykouzlí v bezbarvém předjaří skutečnou fontánu barev. Jsou nenáročné a spolehlivé. A především kvetou v době, kdy nemají venku žádnou konkurenci. Většina trvalek teprve nabírá dech a letničky jsou ještě ve skleníku.

Jedním z prvních poslů jara je sasanka (Anemone). Do tohoto rodu zařazujeme více než 120 druhů trvalek, některé s velmi atraktivním květem, my se však budeme zabývat jen několika druhy, které vytvářejí hlízy a vydrží v našich klimatických podmínkách v půdě přes zimu. Proto pomineme i sasanku věncovou (A. coronaria) a její barevnou směs 'Caen mix'. Jméno tato rostlina údajně získala od řeckého slova anemos - vítr. Za větru opadávají její květní plátky. Někteří autoři se domnívají, že název pochází ze syrského slova namaanu, výrazu pro nářek nad mrtvým Adonisem, jehož krev prý zbarvila bílý květ sasanky na šarlatovou. Hlíznaté sasanky jsou pouze 10 až 30 cm vysoké rostliny s přízemními listy. Rozkvétají již v březnu a kvetou do konce května. Sasanky vyžadují polostinné stanoviště a vlhčí, polopropustnou, humózní půdu. Výborné stanoviště je pro ně pod listnatými dřevinami, kde si užívají na jaře slunce a v létě naopak stín. Hlízky nepravidelného tvaru vysazujeme v září a říjnu do hloubky 5 až 8 cm a na vzdálenost 10 až 15 cm. Před výsadbou doporučujeme hlízky namočit na 24 hodin do vlažné vody. Někdy může být obtížné rozhodnout, jak má být hlízka v půdě orientovaná, zvláště když na ní nejsou patrné zbytky kořenů, pak hlízu položíme na bok. Sasanky mohou zůstat na jednom místě několik let. Přesazujeme je v červenci. Po odkvětu a zatažení nadzemních částí rostliny vyjmeme ze země a po očištění uskladníme v suchu až do nové výsadby. Hlízy můžeme skladovat i několik let, beztoho aby ztratily schopnost znovu vyrašit. I když některé druhy vytvářejí klíčivé semeno, je jednoduší vegetativní množení. Hlízy můžeme rozdělit na několik dílů, každý však musí mít vlastní pupen, který poznáme podle světlejšího zbarvení.

(Celý článek najdete na straně 10)

Plody hlohu peřenoklaného na stromě

Průkopník hlohu peřenoklaného

Dlouho jsem nevěděl, zda pro příběh a jeho nositele zvolit v názvu článku slovo "průkopník". Nakonec jsem to vyřešil ša­la­mounsky. Ing. Karel Tůma učinil pionýrský čin.

Co se tak odvážného za jeho přispění stalo? V samém srdci známé ovocnářské Chelčicko-lhenické oblasti v Chelčicích v jižních Čechách si troufl na pěstování něčeho, co až dosud neexistuje ani v České republice ani v celé Evropské unii. Ovocný druh zde pěstovaný se jmenuje hloh peřenoklaný. Předpokládám, že mnozí ovocnáři již tuto oblast nebo zde pořádané ovocnářské akce navštívili. V Chelčicích se velkovýrobně v rozsáhlých sadech pěstují nejen jablka, ale také dnes již vzácný rybíz. Každoročně vždy v květnu se zde pořádají cyklistické vyjížďky rozkvetlými sady pod názvem "Slavnosti květů".
Ing. Karel Tůma patří ke zdejším menším ovocnářům. Ve vlastních ovocných sadech (3 ha) pěstuje ještě třešně (0,75 ha), švestky (1 ha), jabloně (0,25 ha), hloh a černý bez (1 ha). Ovocnáři znají hloh z té horší stránky, a sice v souvislosti s ochranou proti chorobě bakteriální spále růžovitých rostlin (Erwinia amylovora). U nás jsou nejvíce rozšířené dva druhy, hloh obecný a hloh jednosemenný. Hloh obecný rostoucí v přírodě je trnitý keř, jeho plody mají dvě pecičky. Plody dalšího druhu hlohu jednosemenného (Crataegus monogyna) mají jednu pecičku. Naopak hloh peřenoklaný (čínský) je beztrnný stromek.

(Celý článek najdete na straně 18).

'Ataman'

Zajímavé stolní odrůdy révy

Sortiment stolních rezistentních odrůd révy vinné je velmi rozsáhlý. Při pěstování ve vinicích se každý rok ukazují některé odrůdy, které jsou vhodné také pro pěstování na zahrádkách. Pro pěstování je vhodné vybírat především odrůdy se zvýšenou odolností k houbovým chorobám, které umožní snížit nebo zcela vyloučit používání pesticidů. to výrazně pomůže vypěstovat atraktivní a zdravé hrozny.

Typická stolní velkoplodá odrůda, která vznikla křížením odrůd Talisman x Rizamat. Již nyní je rozšířená především u drobných pěstitelů. Hrozen je velký až velmi velký. Třapina je u svého základu rozvětvená. Tvar hroznu je kuželovitý. Bobule jsou velké až velmi velké, oválné. Barva slupky je červenofialová až tmavo-červená.
Odrůda je náročnější na teplo a sluneční záření. Je proto vhodná především pro pěstování ve vinařských podoblastech na Moravě. V okrajových oblastech se objevuje na nejteplejších stanovištích nebo ve sklenících. Vhodné jsou vzdušné, bezmrazé lokality. Jelikož se jedná o odrůdu s velkými hrozny a vyšší násadou hroznů, je také náročnější na dostatek vody. Lze doporučit proto i závlahu během vegetace. Pro pěstování jsou proto méně vhodné výsušné půdy.
Zraje ve 2. polovině září. Vhodná je postupná sklizeň hroznů probírkou v závislosti na postupující vyzrálosti. Odolnost k zimním mrazům je střední až dobrá. Odolnost k plísni révy je dobrá. Odolnost k padlí révy je střední. Proti padlí révy je třeba provádět ochranu fungicidy nebo přípravky využívanými v ekologickém vinohradnictví. Vhodná je regulace na jeden hrozen na letorost v termínu 20-25 dnů po odkvětu. Na keři je vhodné ponechat nejlépe vyvinuté hrozny. Vhodný je dlouhý řez a velké pěstitelské tvary včetně pergol.

(Celý článek najdete na straně 22)

ORANGE WELLINGTON F1

Zahrádkářská terminologie a výběr

Rajčata - základní rozdělení rajčat jde linií typu růstu na tyčkové (indeterminantní) a ke­říč­kové (determinantní) typy. 95 % rostlin pěstovaných na českých zahrádkách patří k tyč­kovým odrůdám.

Balkonová rajčata mají kom­paktní nebo převislý růst a hodí se skutečně do nádob, na bal­kony a terasy, např. VILMA, KARLA, BAJAJA, TUMBLING TOM.
LSL rajčata jsou odolná k pras­kání, pomaleji přezrávají, mají ale výrazně tvrdší plody. Je to typ, kde je hlavní zřetel položen na výnos, pevnost plodu, skladovatelnost a schopnost přepravy, někdy ale na úkor chuti. Kritériem dalšího dělení rajčat je velikost a tvar plodu. Český standard představují červené plody o hmotnosti kolem 100 g (např. TORNÁDO F1, PEDRO F1, ORKADO F1, STUPICKÉ, START S F1).
Třešňová rajčata mají plody o velikost 10-20 g, jsou dnes v široké škále barev a vyznačují se vesměs výtečnou chutí (např. SWEET APERITIF, ROSELLA, SUNGOLD F1, GOLDKRONE, SUNGREEN F1, CHEROLLA F1, MINI).
Datlová rajčata jsou menší, oválná, hmotnosti 15-25 g, pevnější s menším množstvím šťávy, velmi chutná (např. MANDAT F1, ODAT F1, DATLO). koktejlová rajčata s plody 30-60 g těžkými (např. BEJBINO F1, CONSUELO F1, COCKTAIL CRUSH F1, TASTIER F1, GALLANT F1).
Bifteková rajčata - velké, ploše kulovité plody s masitou dužninou máslové konzistence. (např. BRUTUS, ORANGE WELLINGTON F1, ANANAS, KNOCKOUT F1).
Další skupiny: býčí srdce, papriková rajčata, tužší švestková rajčata (keříčková).

(Celý článek najdete v příloze na straně 28)

Pulmonaria 'Nürberg'

Plicníky v jarní zahradě

Plicníky (Pulmonaria) jsou ty­picky časně jarní rostliny. Jejich hlavní okrasný efekt, tedy kvetení, přichází nejčastěji již na konci března a v dubnu. V pří­rodě se s nimi lze setkat nej­častěji ve světlých listnatých nebo smíšených lesích a lesních pasekách či loukách. Jsou po­měr­ně hojné na řadě míst Evropy a v západní Asii. S několika druhy se lze setkat i v naší přírodě.

Plicníky vyhledávají především vlhčí, dostatečně živné půdy s vyšším obsahem humusu. Po­dob­né podmínky a stanoviště, na jakých je vidíme v přírodě, jim pak vyhovují i na zahradě. Jde o typicky podrostové trvalky, kterým se nejlépe daří v polostínu pod vzrostlými listnatými stromy nebo většími keři. Lze je ale použít i na jiná polostinná až stinná místa. Vyhovují jim živné, na humus bohaté půdy s dostatkem vláhy, zejména během časně jarní vegetace. Rostliny vynikají velmi výrazně barevnými květy, které u některých druhů a odrůd mohou měnit barvu z růžové až na sytě modrofialovou. Některé druhy a odrůdy kvetou i čistě červenými, růžovými i bílými květy.

(Celý článek najdete na straně 6)

Scilla siehei 'Pink Giant', Scilla forbesii 'Blue Giant'

Ladoňky

Ladoňky jsou známé pře­de­vším jako oblíbené drobné jarní cibuloviny. Barevné ko­berce jejich modrých květů zdobí zjara okraje záhonů nebo zplaňují v trávnících.
Pojmenovány byly po Skylle, krásné dívce, dceři mořského boha Forkýna a bohyně moř­ských vln Krataie. Amfitríta, manželka boha Poseidóna ji ze žárlivosti proměnila v mořskou obludu se šesti hlavami a dva­nácti nohama.

Ladoňky můžeme stejně jako další jarní cibuloviny, šafrány, talovíny, sněženky nebo narcisy, kromě trávníku vysazovat i pod stromy a keře, protože než se olistí a přistíní půdu, jsou ladoňky už po odkvětu a zatahují. Trávníky s drobnými jarními cibulovinami poprvé sečeme až v době, kdy cibuloviny zatáhnou listy. Časné sečení nazeleno způsobí, že rostliny následující rok nevykvetou. Naštěstí na jaře kvetoucí ladoňky zatahují brzy, většinou ještě před první jarní sečí. Místo, kde jsme je vysadili, si dobře zapamatujeme, abychom cibule nepoškodili při případné vertikutaci. Jako většina zjara kvetoucích cibulovin potřebují na jaře vláhu, po zatažení jim nevadí sucho. Cibulky vysazujeme většinou do hnízd začátkem podzimu do hloubky 5-10 cm podle velikosti. Hodí se také do nádob na zahradu i na balkon. Ladoňky je možné rychlit. V nádobě zasazené cibule se chladí přibližně 10-15 týdnů, teplota má postupně klesat od 9 °C k nule. Poté nádoby přeneseme do vyšší teploty kolem 15 °C, rostliny přibližně během 15 dní vykvetou. Ladoňky rychle a snadno zplaňují, množí se samovýsevem a dceřinými cibulemi. Proto by se neměly pěstovat mimo intravilány obcí, aby se nedostaly do přírodních lokalit.

(Celý článek najdete na straně 9)

Úzká cestička z odseků kamene

Cesty a cestičky

Cesty a další zpevněné plochy v zahradě mohou mít mnoho podob. Jejich vzhled významně dotváří celkový ráz místa.

Možná jste to už někdy viděli, rozpraskané asfaltové cesty pře­dlá­ždili šikovní kamenící novou kamennou mozaikou a rázem se ze zanedbaně působícího parku stalo o poznání příjemnější místo. Jistě, hezké dláždění cest není vše, co učiní z parku nebo za­hra­dy krásné místo, ale zásadní to rozhodně je. Stejně je tomu i v zahradách. Někteří z vás možná před pár lety zakládali svou první zahradu, zkušeností nebylo mnoho, a tak jste sáhli po té nejběžnější zámkové dlažbě, která byla na trhu. Jednak se vám zdálo, že „to tak dělají všichni", navíc se to jevilo praktické a relativně levné. Časem se váš vztah k zahradě změnil, ostatně to, že čtete tento časopis, je toho důkazem. Získáváte další zahradnické zkušenosti, mění se i váš zahradní vkus. Začínáte vidět věci, které se vám moc nepovedly a někdy vás přímo štvou. A věřte, že v tom nejste sami. Vývojem procházíme my lidé od zahrad všichni, ať jsme zahrádkáři, zahradníci nebo zahradní architekti.

(Celý článek najdete na straně 16).

První plody ASIA

Hnojení jahodníku
na jaře a v sezoně

Loni koncem léta jsme psali, jak hno­jit na podzim. V tomto příspěvku vám poradíme, jak hno­jit na jaře. A to jednak jahodník vysazený na jaře a pak jahodník vysazený na podzim loňského roku. Tyto rady můžete využít i při hnojení staršího porostu.

Pokud jsme půdu před vý­sad­bou dobře vyhnojili kom­pos­tem, není potřeba v roce výsadby hnojit minerálním hnojivem. Půdní bakterie v průběhu roku uvolňují živiny vázané v kompostu a v půdě a poskytují je rostlinám v dostatečné míře. Pokud bychom takovouto půdu dále přihnojili dusíkem, může to negativně ovlivnit úrodu v následujícím roce, protože rostliny budou příliš vegetativní, tedy budou tvořit hodně kořenů a přebytek listů na úkor tvorby květních pupenů pro příští rok. Květní pupeny se tvoří v září a říjnu. Po výsadbě je vedle dusíku nejdůležitější pro rostliny fosfor. Pokud sázíme brzy na jaře a půda je studená, nemusí být k dispozici dostatek fosforu, přestože jsme hnojili kompostem (bakterie jej nestačily uvolnit z kompostu či z půdy), v tom případě přihojíme 1 týden po výsadbě superfosfátem jednoduchým (8 % P), nebo trojitým (21 % P). Jednoduchý superfosfát obsahuje méně fosforu, ale zato obsahuje síru, které může být v půdě nedostatek (odsíření elektráren - menší spad síry z ovzduší). Jiné hnojivo hyperfosfát je v půdě jen pomalu rozpustné a nehodí se na rychlé doplnění fosforu rostlinám. Lze jej použít před výsadbou jako zásobní hnojení, zvláště do kyselých půd (pH nižší než 5,5). Fosfor působí příznivě na rozvoj kořenů, což je po výsadbě důležité. Dáme 10 g/ m2 superfosfátu formou hnojivé zálivky a po 2 týdnech zopakujeme. Fosfor se tak udrží v půdním roztoku několik týdnů a je k dispozici rostlinám.

(Celý článek najdete na straně 26)

Simona Berková mezi bylinkami při výkladu

Kouzelné bylinky
Simony Berkové

Loni v létě jsem navštívil by­lin­kovou zahradu Simony Berkové v Českém Krumlově. Simonu i zahradu znají jistě naši čtenáři z oblíbeného pořadu Kouzelné bylinky, který čtyři roky vysílala Česká televize.

Zahrada, která se jmenuje stejně jako zmíněný pořad, má vstup jen pár kroků od vstupu do Zámecké zahrady. Dovede vás k němu Bylinková ulice. Zajímalo mne, jak to všechno začalo, zda byl nejdříve pořad nebo zahrada. „Měla jsem tu jen pár záhonků,“ usmívá se Simona a vysvětluje: „Hned vedle se točil tenkrát pořad Malá farma a přišli se mě zeptat, jako bylinářky amatérky, jaké bylinky mohou dát do sýrů, které tam dělali. Stejná společnost pak začala točit i Kouzelné bylinky, a tak to všechno začalo. Tím, že se to točilo tady, začaly přibývat i záhonky, o které jsem se musela starat, a tak jsem přemýšlela, jak to po natáčení nejlépe využít. V zahradě postupně vznikl malý krámek, kde jsou bylinky přímo ze zahrady, a hlavně studio jsme využili pro Školu přírodních terapií, což je vlastně bylinářská škola. Sem mohou přijít lidé, kteří mají rádi bylinky a dozví se tu spoustu dalších informací. Třeba jak připravovat čaje, tinktury, masti, které bylinky dát do jídla i informace botanické. Hodně sem do zahrady chodí lidé, kteří pořad sledovali a zavzpomínají si tu, chodí si pro inspiraci. Také bylinářství to hodně podpořilo."

Sušení bylinek

Původně jste tu měli zahrádku v kolonii? „Ano, to bylo velké štěstí. Bylo to v období, kdy staří zahrádkáři končili a mladí to ještě nechtěli převzít. Bydleli jsme tehdy dole v Krumlově a manžel sem chodil běhat. Jedna paní mu říkala, že jí zemřel manžel, a že tu sama nechce být, že půjde k dceři. Tak jsme od ní koupili malý domek se zahradou a pře­stě­hovali se sem. Ono to tady je docela samota, žádné osvětlení. Podobně jsme získali dalších pět zahrádek, které jsme spojili. Celá zahrada má asi sedm tisíc metrů.“ „Chtěla jsem, aby zahrada sloužila lidem. Požádala jsem o certifikát Ukázková přírodní zahrada, což znamená, že se tu pracuje bez minerálních hnojiv a jakékoliv syntetické chemie. To prospívá bylinkám a samozřejmě i živočichům. Biodivezita je tu obrovská...“

(Celý článek najdete v příloze na straně 46)

Penstemon rupicola 'Six Hills'

Dračík
trvalka letošní sezony

Členové Českého spolku pe­re­nářů vybrali pro letošní rok jako trvalku sezony rod dračík (Pen­stemon). Tento se­ve­ro­americký rod zahrnuje na 250 druhů nej­různějších skalniček, trvalek i po­lokeřů a mnohé z nich se staly velmi oblíbenými a často pěs­tovanými zahradními rost­linami.

Velká variabilita dračíků v pří­rodě se samozřejmě odráží i v je­jich nárocích na pěstování coby okrasných rostlin. Různé druhy a skupiny fungují v přírodě i na zahradě dosti odlišně a je dobré na tyto základní vlastnosti pamatovat. Mnohé druhy, zejména z jihu USA či z Mexika, nemusí např. v našich podmínkách vůbec přezimovat. Jiné druhy jsou zase spíše krátkověké, takže je dobré je pravidelně množit nebo sklízet semena a přesévat. Naštěstí jsou k dispozici i druhy, které patří k efektním a velmi snadno pěstovatelným a dlouhověkým rostlinám, resp. především skalničkám.

(Celý článek najdete na straně 6)

Plnokvětý hvězdník

Drobné cibuloviny IV.
Velké a ještě větší

Dnes se podíváme na drobné cibuloviny, které mají velké cibule nebo hlízy. Příroda je takto vybavila, aby dokázaly ze svých zásob rychle vykvést a vytvořit semena, a to i v nepříznivých podmínkách. Z velké cibule vy­roste většinou velký květ, proto jsou tyto druhy zajímavé i pro milovníky květin.

Začneme s hvězdníkem (Hip­pe­astrum), který má cibuli o prů­měru 5-12 cm. Pochází z tropické a subtropické oblasti Ameriky. Kdo by ho neznal pro jeho velké a výrazné květy v pastelových barvách s výjimkou modré. Dokonce jsou k dispozici i plnokvěté odrůdy. Běžně bývají tyto pokojové květiny označovány jako "amarylis", ale to z botanického hlediska není správné. Cibule jsou na trhu prakticky celý rok, nejvíce jsou však žádané kvetoucí rostliny v zimních měsících. Když nakoupené nebo vypěstované cibule hvězdníku začnou samovolně rašit, zasadíme je do květináče o takové velikosti, aby kolem hlízy byl volný prostor asi 2,5 až 3 cm. Hlíza musí vyčnívat 1/2 až 2/3 nad povrchem substrátu. Použití hliněného květináče zvýší stabilitu kvetoucí rostliny, stejně tak i drenáž z písku, nebo drobných kamínků na jeho dně. Osazený květináč umístíme na světlo při pokojové teplotě 20-23 °C. Zpočátku zaléváme velmi opatrně. Teprve když je již vidět květní stvol a začínají vyrůstat nové listy, zálivku zvýšíme. Podle doby výsadby a teploty rostlina rozkvete za 1 až 2 měsíce.

(Celý článek najdete na straně 10)

Plody zimní odrůdy jabloně Chodské

Ovocnářská odpovědna
Josefa Suse

Kdysi jsem studoval střední školu v Klatovech a na jedné praxi jsme sklízeli jablka lokální odrůdy, jejíž jméno jsem za­pomněl. Plody byly zelené až zlatavé. Dlouho vydržely a proti některým dnešním fádním "slá­ďatům" výraznější chuti. Poradil byste mi?

Shodou okolností jsem se rok v Klatovech učil zahradníkem, tak­že mohu potvrdit Vaši zkušenost a "tipnout" si, oč by mohlo jít. Mám za to, že jde s největší pravděpodobností o 'Chodské', dosud poměrně rozšířenou lokální starou odrůdu chladnějších poloh Klatovska a Domažlicka. Svého času se pěstovala především na vyšších kmenných tvarech (polokmen, vysokokmen) s výškou kmene 1,4 až 2,2 m. Hodí se však i pro vřetena. Odolává velmi dobře mrazům a netrpí houbovými chorobami. Středně velké plody v řidších korunách později na podzim dostávají krásné oranžové líčko. Dužnina je v konzumní zralosti příjemně navinulá, jemně kořenitá, šťavnatá dobrá; při uskladnění ve vlhčím sklepě nevadne.

(Celý článek najdete na straně 16).

'Lavina'

Japonské slivoně
Původ, pěstování a výběr odrůd pro zahrádky

Původ skupiny odrůd, kterou dnes nazýváme japonské slivoně, lze hledat v Číně. Dříve se označení "japonské slivoně" používalo pouze pro odrůdy vzešlé z druhu Prunus salicina. V současné době se tento termín používá pro všechny odrůdy slivoní, které vznikly vzájemným křížením různých diploidních druhů z rodu Prunus, tedy nejen s domácí slivoní, ale např. též meruňkou, broskvoní, ne­kta­rin­kou aj., s P. salicina

Historie šlechtění této skupiny se začala psát před dávnými lety kromě Číny také v Japonsku - odtud vzniklo pojmenování "japonské slivoně". Ve druhé polovině 19. století došlo k introdukci tohoto druhu z Japonska do USA, které se tak staly další základnou pro šlechtění nových odrůd. Do Evropy se japonské slivoně dostaly právě dovozem z USA. V současnosti tak šlechtění nových odrůd probíhá i v mnoha evropských státech.

Raně zrající odrůda japonské slivoně. Byla vyšlechtěna v Litvě jako kříženec myrobalánu a japonské slivoně. Habitem stromu a typem plodu připomíná myrobalán. Zraje ve druhé polovině července. Strom roste středně bujně, habitus tvoří polovzpřímený. Plod je středně velký, z bočního pohledu tvarem kruhovitý, mírně nesouměrný. Plod je celoplošně purpurově zbarvený. Dužnina je žlutá, měkká, středně až více šťavnatá. Chuť dužniny je sladká, průměrně aromatická, poměrně dobrá. Slupka je tužší a navinulejší chuti. Pecka je středně velká, k dužnině částečně přilnavá. Plodná odrůda s pěknými plody průměrné až dobré chuti, které nalézají univerzální využití. Pro pěstování neklade speciální požadavky na podmínky stanoviště ani agrotechniku.

(Celý článek najdete na straně 28)

Hotový špalek - květináč

Špalek jako květináč

Jednoduchou a při tom pěknou jarní dekoraci si vyrobíme z menšího špalku a několika jarních květin.

Připravíme si:
- pařez s dutinou nebo dřevěný špalek, květináč, tác, podložku pod květník
- igelitový sáček, substrát nebo drcené kokosové vlákno, jarní cibuloviny nebo petrklíče 2-3 ks
- peříčka, skořápku od vajíčka, větvičky, polystyrenové ptáčky nebo motýlky, přírodní lýko
- mech nebo lišejník, 3-4 pedigové koule (2 cm), zelené listy pro aranžmá (dle výběru z domácích rostlin nebo květinářství), kelímek nebo lopatku na zeminu, nůžky, podložku, tavnou pistoli nebo drátek
Postup:
Na podložku si umístíme dutý pařez nebo dřevěný špalek s vysekaným otvorem uprostřed. Do dutiny umístíme igelitový sáček, kterým zároveň utěsníme plastový květináč akorát velký do otvoru. Zkusíme si rozmístění cibulovin.
Malá rada - pokud budeme mít aranžmá na stole, nejvyšší rostlinu dáme doprostřed. Pokud bude u dveří nebo v rohu, dáme nejvyšší rostlinu ke straně. Rostliny vyjmeme z kelímku. Květináč v pařezu či špalku naplníme do 1/3 substrátem a umístíme rostliny. Do výšky cibule přidáme další substrát nebo kokosové vlákno, mírně stlačíme a opatrně zalijeme.
Po celém povrchu mezi rostlinami umístíme mech nebo lišejník. Mezi rostliny naaranžujeme koupené ptáčky nebo motýly. Peří libovolně napícháme do mechu nebo přilepíme. Skořápku vložíme do prostoru mezi rostliny. Větvičky umístíme do aranžmá zápichem.
Můžeme vytvořit i malé hnízdečko. Nakonec si z lýka uděláme mašli, kterou můžeme umístit kolem pařezu či špalku.

Kristýna Nejedlá

(Článek včetně dalších obrázků najdete v příloze na straně XII)

Koniklece na stepní expozici arboreta Mendelovy univerzity v Brně

Domácí druhy trvalek
odolné suchu

Loňský rok se, alespoň co se úhrnu srážek týká, vrátil více­méně do normálu a na chvíli ukončil několikaletou periodu sucha. Výhledy klimatologů a modely vývoje klimatu ale bohužel příliš optimistické nejsou a delší suché periody během vegetační doby pravděpodobně nebudou výjimkou ani v příštích letech. Výběr zahradních rostlin, které jsou schopny lépe odolávat suchu, tak pravděpodobně zůstane aktuální i nadále.

Inspirací pro výběr suchu odolných rostlin mohou být i výlety po celé řadě oblastí České republiky, kde lze vidět spoustu zajímavých druhů. Ty lze velmi dobře pěstovat i jako okrasné rostliny na zahradách. Jde především o druhy stepních oblastí např. v Českém krasu, Českém Středohoří, na jižní Moravě pak určitě na stepích Pálavy, Pouzdřan či Dunajovických kopců. V řadě případů jde o rostliny vzácné a chráněné nebo minimálně rostoucí na chráněných územích či v rezervacích. Není tedy samozřejmě možné je odnášet z přírody. Naštěstí většina druhů, o kterých bude v tomto článku řeč, je běžně dostupná v zahradnictvích či trvalkových školkách popř. ve firmách, které se zabývají produkcí botanických druhů rostlin.

(Celý článek najdete na straně 6)

Kala 'Hanoi Orange'

Drobné cibuloviny V.

Když utichne v zahradnických prodejnách nákupní horečka po balkonových rostlinách, objeví se v nabídce zajímavé druhy jako begónie, dosny, kaly a alstro­metrie. Kromě toho že mají hlízy či oddenky, spojují je i vyšší nároky na teplo. A tyto druhy mají co nabídnout.

se dostala v posledních letech do zájmu šlechtitelů, a tak vznikla řada zajímavých kříženců, kteří se od tradiční bíle kvetoucí rostliny mohou pochlubit přímo ďábelskými barvami květenství. A nejen to, mají i naprosto odlišný způsob pěstování. Vytvářejí podzemní hlízy, které absolvují vegetační klid od podzimu do jara, kdy je přezimujeme v suchu a chladnu. Na jaře je vysadíme do květináčů nebo přímo záhonů, kde vykvétají začátkem léta. Hlízy mnoha zajímavých odrůd jsou běžně k dostání, a tak nám nic nebrání oživit zahradu touto květinou, která vypadá jakoby z jiného světa. Patří do čeledi áronovitých, jejichž květenství je podepřeno toulcovitým listenem, který bývá barevný. Podobných exoticky působících druhů v této čeledi nalezneme více. Za všechny jmenujme toulitku (Anthurium).

(Celý článek najdete na straně 10)

Velkokvětá floribunda 'Queen Elizabeth'

Skupiny růží

Pokud se vám zdá zbytečné se tak teoretickou záležitostí za­bý­vat, možná po přečtení tohoto článku dospějete k jinému názo­ru. V celém světě se v rozáriích pěstuje na 20 tisíc odrůd růží, v České republice je to asi 2 tisíce odrůd. I když odrůd růží nabí­zených k prodeji v našich za­hrad­nictvích je podstatně méně, je jich prostě mnoho.

Růže se liší v růstu, v barvě, velikosti a tvaru květu, v době kvetení. Zahradníci si je proto rozdělili do skupin. Jednotlivé skupiny jsou vhodné pro různá místa na zahradě a různě se pěstují. Pro rychlé určení skupiny jsem si dovolil sestavit obdobný klíč, jaký se běžně používá při určování divoce rostoucích rostlin. Postupujeme tedy podle odkazů na jednotlivá čísla, až se ukáže skupina růží. Za názvem skupiny v klíči je v závorce nejčastěji používaná zkratka. Zvlášť jsou doplněny údaje důležité pro pěstování. Klíč by měl být jednoduchý, jednoznačný a přehledný. Příroda je ovšem samá výjimka a platí to i mezi růžemi. Nastanou tedy případy, že se dá odrůda zařadit i do dvou skupin. Třeba poctivě vyvazovaná sadová růže dosáhne u opory takové výšky, že ji můžeme na zahradě využít jako růži pnoucí. Klíč je použitelný pro moderní zahradní růže; nikoliv pro zjišťování skupin historických růží. Pro úspěšné určování je nutné vycházet z normálně vyvinutých rostlin a květů. Nepoužitelné jsou tedy keře růží nacházející se v nevhodné půdě, v hustém porostu jiných rostlin, ve stínu, stálém suchu; růže krátce po výsadbě. Květy posuzujeme plně rozkvetlé a nepoškozené povětrností; poslední podzimní květy typické nebývají.

(Celý článek najdete na straně 12).

Středně raná odrůda 'Telma'

Novinky v odrůdové
skladbě meruněk

meruněk Na počátku letošního roku byly do Státní odrůdové knihy ČR zapsány tři nové odrůdy meruněk: Etela, Odeta a Telma. Ty byly stejně jako v dřívějších letech odrůdy Kompakta a Darina vyšlechtěny v rámci šlech­ti­tel­ského programu Výzkumného a šlech­titel­ského ústavu ovoc­nář­ského Holovousy s.r.o. Zde se sice zaměřují především na nové odrůdy jabloní a třešní, avšak i ve šlechtění meruněk je zde dosahováno zajímavých výsledků.

Středně raná odrůda, zraje několik dnů před odrůdou Velkopavlovická. Byla vyšlechtěna jako kříženec odrůd Harlayne a In Bej Sin. Vzrůstnost stromu je středně silná až silná, habitus tvoří vzpřímený až rozložitý. Plod je velký, z bočního pohledu tvarem vejčitý, z čelního elipsovitý. Základní barva slupky je oranžová, na osluněné straně plodu se objevuje pouze malé líčko oranžovočervené barvy. Slupka je slabě až středně silně plstnatá. Dužnina je světle oranžová, středně tuhá, jemná, velmi šťavnatá. V chuti je sladce navinulá až pikantní, poměrně aromatická, dobrá. Pecka je velmi dobře odlučitelná od dužniny. Jádro má středně silně hořké. Plodnost má brzkou, velkou. V případě silnějších zimních mrazů mohou někdy květní pupeny částečně vymrzat. Šlechtitel uvádí vyšší odolnost stromů proti listovým skvrnitostem.

(Celý článek najdete na straně 24)

Batáty v našich podmínkách

Povijnice batátová (Ipomoea batatas) je typická rostlina tro­pic­kého a subtropického podnebí, ale může úspěšně růst v široké škále klimatických podmínek stejně jako brambory.

Batáty byly do Evropy dovezeny kolumbovskými výpravami a ve známost vešly pod názvem sladké brambory. Název batáty byl prvně publikován v 16. století botanikem Johnem Gérardem, který rostlinu pojmenoval Battata virginiana. Název převzal od amerických indiánů, kteří plodinu pěstovali a nazývali ji batatas. Povijnice batátová patří do čeledi svlačcovitých a pěstuje se po celém světě. Ačkoliv jsou historicky batáty v Evropě přinejmenším stejně dlouho jako brambory, zájem o ně stoupá až v posledních letech. Do popředí se dostávají zejména díky nutriční hodnotě. Kromě vlákniny a přírodních cukrů obsahují vysoký podíl antioxidantů, vitaminů a minerálních látek. Z minerálních látek je to především draslík, vápník, fosfor, z vitaminů je to vitamin B, provitamin A, lutein a zeaxanthin. Nechybí v nich ani rostlinné steroly, které snižují hladinu cholesterolu v krvi. Jejich energetická hodnota je asi 300 kJ ve 100 gramech.
Největší producenti jsou Čína (přes 72 milionů tun), Malawi (přes 5 milionů tun), Tanzanie (přes 4 miliony tun), Nigérie (přes 4 miliony tun). Důležitým světovým producentem je i USA (1,7 miliony tun). V Evropě jsou největší producenti Portugalsko, Španělsko, Itálie a Řecko.

(Článek včetně dalších obrázků najdete na straně 34)

Centranthus ruber - formy s růžovými a červenými květy

Mavuně v okrasné zahradě

Dnešní článek bude tak trochu výjimečně věnován pouze je­di­nému rodu, resp. dokonce druhu okrasné zahradní rostliny. Půjde o mavuň červenou (Centranthus ruber), která se v posledních letech začíná častěji objevovat i v našich zahradách a ve veřejné zeleni.

Rod mavuň patří do pří­bu­zen­stva rostlin zimolezovitých (čeleď Caprifoliaceae), někdy je uvá­děna také čeleď kozlíkovité (Valerianaceae). V současnosti je známo asi deset druhů, z nichž se naprostá většina vyskytuje v oblasti Středozemí. Do zahradní kultury pronikla ovšem pouze mavuň červená, pouze výjimečně se někdy pěstuje také mavuň úzkolistá (Centranthus angustifolius), nápadná velmi úzkými listy a světle růžovými květy. Mavuně se v přírodě vyskytují nejčastěji v nezapojených společenstvech, rumištích, kamenných zdech, skalních puklinách apod. na řadě míst Středozemí. Často jsou k vidění na ruinách antických památek. Vyhledávají slunná stanoviště a chudé, propustné, často štěrkovité či kamenité půdy. Jde o poměrně mohutné rostliny, které mohou vytvářet trsy o výšce i šířce zhruba 1 m. Velikost ale často záleží na dostupnosti vláhy během vegetace. Rostliny jsou nápadné výrazně růžově červenými květenstvími (u kultivaru 'Albus' pak bílými), tvořenými desítkami drobných kvítků. Listy jsou vejčitě kopinaté, výrazně šedozelené. Rostliny nakvétají nejčastěji na přelomu května a června. Při včasném sestřihnutí odkvétajících květenství mohou v druhé polovině léta částečně kvetení opakovat (remontovat).

(Celý článek najdete na straně 6)

Velkokvětá floribunda 'So Pretty'

Tvarování růží neboli řez

Jde o nejdůležitější práci při pěstování růží. Řez je často považován za složitý a obtížný, ale vůbec tomu tak není. Musíme si jen uvědomit, do jaké skupiny růže, kterou máme před sebou, patří a co chceme řezem do­sáh­nout. V minulém Zahrádkáři byl uveřejněn klíč k určování skupin růží, zde si je budeme tedy charakterizovat jen stručně.

Možná si pomyslíte, že růže není potřeba řezat vůbec, protože na mezi rostou a kvetou docela dobře. Podívejte se však někdy detailně na tuto růži. Uvidíte, že mnoho výhonů je uschlých a polámaných, jiné že jsou vytáhlé do délky, ale v dolní části skoro nevětvené. I tuto divokou růži bychom řezem vylepšili v daleko krásnější rostlinu. Důležitost řezu ovšem daleko více platí pro růže zahradní, které jsou už velmi vzdáleny od svých otužilých předků. Kromě estetických cílů zde musíme dbát i toho, aby růže úspěšně vzdorovala mrazům, a aby žila po desetiletí. Růže pravidelně řezaná bude více rozvětvená, bude mít tedy i více pupenů a bude mít větší naději, že některé z pupenů nevymrznou. Hlavně na jižní Moravě občas vidíme, že růže udržovaná řezem má něco přes metr, zatímco sousední rostlina stejné odrůdy dorostla do výšky dvojnásobné, a má tedy květů více. To je sice v rozporu s výše psaným. Jenomže tato výjimka vyžaduje co nejteplejší klima, mnoho let bez katastrofální zimy a pochopitelně i dostatečně otužilou odrůdu. U nás je počasí vrtkavé, je tedy potřeba počítat i s kritickými holomrazy. V zahraničních katalozích nebo na internetu je u sadových či pnoucích růží uváděno dorůstání do daleko větší výšky, než známe u nás. Vysoké hodnoty platí pro klima s minimálními mrazy. Musíme tedy tyto údaje brát s velkou rezervou.

(Celý článek najdete na straně 10)

Listnáče, vhodné pro vyšší tvarované stěny jsou třeba javor babyka, buk (a to jak v zelené, tak vínové barvě)

Živé ploty

Živé ploty pomohou zajistit soukromí nebo rozčlenit prostor zahrady, a navíc při vhodném použití a péči nadělají parádu.

Když výsadbu živého plotu zvažujeme, volíme mezi plotem tvarovaným nebo volně ros­tou­cím, dále plotem stálezeleným nebo opadavým, případně čás­tečně opadavým. Vybírat mů­žeme z dřevin listnatých nebo jehličnanů, výsadba může být jednodruhová nebo směsí růz­ných dřevin. Takže možností je mnoho, až z nich může jít jednomu hlava kolem. "Co mám vysadit do živého plotu?" tedy bývá jednou z nejčastějších zahrádkářských otázek. Co při volbě živého plotu zvažujeme my? Na prvním místě je kompoziční záměr, dále úvaha, kde a jak vysoké odclonění nebo rozčlenění zahrada potřebuje a jak široký živý plot si může dovolit. Zda je nutné, aby byl živý plot neprůhledný i v zimě, nutné to nebude u chalupy, kde zimu netrávíme, žádoucí třeba u rodinného domu stojícího u rušné silnice nebo s nehezkým sousedstvím. A v neposlední řadě přemýšlíme nad nároky rostlin a tím, jak budou pasovat ke stylu zahrady i okolí.

(Celý článek najdete na straně 12).

'Alice' (vybarvené plody před sklizní)

České hrušky I.

Hrušky z oblasti severních Čech, kde se jim velmi daří, byly kdysi spolehlivým vývozním ar­tiklem. Staré původní, osvědčené a lokální odrůdy jsou dnes mimo jiné předmětem zájmu ochránců přírody a krajiny, přičemž po­znatky s nimi byly již pu­bli­ko­vány.

V několika článcích se sou­stře­díme na novější sortiment hrušní českého původu. Odrůdy vzešly ze Šlechtitelské stanice ovoc­nářské v Těchobuzicích (dnešní Sempra Litoměřice) a Výzkumného ústavu ovocnářského (VÚO), dnešní VŠÚO Holovousy, s.r.o. Kromě toho probíhala spolupráce se Šlechtitelskou stanicí Velehrad, popř. se zahraničím (Drážďany, SRN). Vybraný sortiment (současně s odrůdami evropského typu) jsme hodnotili na pracovišti katedry zahradnictví FAPPZ České zemědělské univerzity v Praze - Troji po dobu 16 let. Pozemek ve výšce 190 m n. m. má lehčí až středně těžkou, humózní a propustnou půdu. V rámci experimentu, ale také proto, že v době výsadby (jaro 2005) jsme neměli k dispozici doplňkovou závlahu, rozhodli jsme se pro jednotnou generativní podnož (hrušňový semenáč) a stromky vysazené ve sponu 3,5 x 2,0 m tvarovat jako vyšší štíhlé vřeteno s impregnovanými dřevěnými kůly ke každému stromku. Kůly po 6 letech přestaly plnit opěrnou funkci a mohly se vzhledem k dobrému ukotvení stromů odstranit. Kapková závlaha vybudovaná o 10 let později přispěla k větším výnosům i velikostem plodů. Osvědčila se zvláště v suchých periodách (2015 až 2019). Chemickou ochranu před hlavními chorobami (monilinióze, strupovitost) a škůdci (mšice, mery) jsme omezovali na minimum. Většina bujněji rostoucích odrůd na hrušňovém semenáči později vstupovala do významné plodnosti. Předpokládanou produkční životnost výsadby hrušní v zahuštěném sponu odhadujeme na 20 až 25 let.

(Celý článek najdete na straně 18)

Reveň po dvou letech

Reveň či rebarbora

Rád si někdy v květnu a červnu dám koláč s rebarborou. Je to taková osvěžující dobrota. Stejně tak i některé zavařeniny z mdlé­ho ovoce dokáže oživit. Ale to už nemusí být čerstvá, ale třeba zamražená, nebo rozvařená na marmeládu, polotovar k dalšímu zpracování.

V zahradě rebarborku mám, ale spíše jen jako rostlinu okrasnou listem. Na jižní, výsušné stráni s mělkou půdou se jí moc nedaří, má tak tři, pět listů se žlutými řapíky. Dopřejme jí vlhko Rebarbora je vytrvalá bylina. Každý rok na jaře obrazí pupeny z hlavy kořenů, které mohou sahat i do hloubky dva metry. Nejprve vyrůstají listy a mezi nimi v létě i květenství. O listy stojíme, o kvetoucí část rostliny ne. Té se už v jejím raném mládí zbavíme, vyřízneme ji. Oslabuje rostlinu, nenechá jí vytvořit solidnější množství listů s řapíky ke sklizni. Nejlépe roste na vlhkých, hlubokých půdách, nevadí jí ani vláha v době zimní. Netrpí vyhníváním rostlin v zimách, kdy chvíli mrzne, nasněží, vše roztaje a zase třeba prší a mrzne. I s takovými podmínkami se oproti třeba artyčoku snadno vyrovná. V místech, kde má dobré podmínky, se dobře rozrůstá, přináší solidní sklizně po dobu, kdy se sklízet může.

(Článek včetně dalších obrázků najdete na straně 34)

Monarda ´Fiosin´

Zavinutky
známé i neznámé

Zavinutky, známé i pod po­češ­tělým pojmenováním monardy (rod Monarda, čeleď hlu­chav­kovité), patří již řadu desetiletí k oblíbeným zahradním rostlinám a i na stránkách Zahrádkáře už o nich byla řeč. V přírodě se vyskytují převážně v lučních, křo­vinatých společenstvech či les­ních pasekách v Severní Ame­rice. Rostliny jsou nápadné přímými, pevnými lodyhami se vstřícnými, aromatickými listy a především přeslenitě utvářeném kvě­ten­stvím. U některých odrůd bývají zajímavě vybarveny i listeny pod vlastním květenstvím. Barva kvě­tů záleží na pěs­to­vaném druhu, resp. odrůdě a v sortimentu se lze setkat s rostlinami s bílými květy, s mnoha odstíny růžové, fialové až purpurové či karmínové barvy. Většina druhů a odrůd kvete v červenci až počátkem srpna.

Můžeme začít známějším sortimentem. Většina běžně pěstovaných zahradních odrůd vychází ze dvou severoamerických druhů, a to M. didyma s karmínově červenými květy a druhu M. fistulosa se světle fialově růžovými květy (barva může být značně variabilní). Odrůdová nabídka je velmi pestrá. Z červenokvětých odrůd, blízkých druhu M. didyma lze jmenovat např. 'Adam', 'Cambridge Scarlet', 'Gardenview Scarlet'. Sortiment růžových a fialových odrůd je o něco širší. Velmi světle fialově růžovými květy nakvétá např. odrůda 'Fishes', která je ovšem značně citlivá k padlí; nenáročnou a dlouhověkou odrůdou je 'Marshall's Delight' s jasně růžovými květy a výškou kolem 1 m; velmi bohatě nakvétá další růžovokvětá odrůda 'Pink Tourmaline', 'Croftway Pink' nebo 'Cherokee'; růžovofialovou barvou kvete 'Sioux', 'Neon' nebo 'Beauty of Cobham'. Velmi hezkou odrůdou, s purpurovou barvou květů, je 'On Parade', která je snad i odolnější vůči padlí a rovněž 'Saxon Purple'. K výrazně tmavě fialově kvetoucím odrůdám pak patří např. 'Dark Ponticum' nebo 'Prague Night', které byly vybrány z porostu semenáčů v Botanické zahradě hl. m. Prahy. Z čistě bílých kultivarů lze jmenovat např. 'Schneewolke' nebo 'Snow Queen'.

(Celý článek najdete na straně 6)

Oměj šalamounek (Aconitum plicatum)

Zahrada jako z detektivky aneb Jedovaté rostliny
v letní zahradě

Co je krásné, může být i nebezpečné. A pro rostliny to platí jakbysmet. V zahradách pěstujeme nemálo sličných krasavic, které v sobě míchají kotlíky plné jedu. Není ovšem třeba panikařit a neprodleně se takových rostlin zbavit. Pokud si jsme jedovatosti u konkrétních druhů vědomi a pečujeme o ně bezpečně, mů­žeme se z nich dosyta ra­dovat i nadále.

Zahradní sezona je v plném květu a naše záhony a terasy určitě zdobí nejeden jedovatý skvost. Pojďme si představit ty nejnebezpečnější klenoty letní zahrady. Doslova srdeční záležitostí jsou pro mnohé zahradníky náprstníky, stračky a oměje. Tyto překrásně kvetoucí byliny patří bohužel k nejjedovatějším ozdobám výsadeb. Nechte je bezpečně čnít jako barevné vertikály uprostřed záhonů, jejich umístění mimo dosah malých dětí či domácích mazlíčků je rozhodně nasnadě. Náprstníky jsou dvouleté nebo víceleté byliny, které v prvním roce tvoří pouze listovou růžici. V druhém roce vyroste květní stvol nesoucí typické zvonkovité květy. Dnes se pěstuje v zahradách řada kultivarů náprstníků, i když zvláště na horách nachází v zahradách časté uplatnění i původní botanický druh náprstník červený Digitalis purpurea. Je zajímavé, že tento náprstník v naší květeně není původní. Zavlečen k nám byl až koncem 18. století z jižní a jihozápadní Evropy. Všechny náprstníky obsahují různé množství kardioaktivních glykosidů, látek ovlivňujících činnost srdce. Jejich využití v domácí léčbě srdečních onemocnění je vysoce riskantní a naprosto nevhodné. Při předávkování se dostavuje bolest hlavy, nevolnost a slabost, zvracení, průjem, arytmie až srdeční selhání. Listy náprstníků jsou velice hořké, takže náhodné otravy naštěstí nehrozí. Ke smrtelné otravě může stačit požití jednoho až dvou listů.

(Celý článek najdete na straně 10)

Papírovník čínský

Jedná se o málo známý druh (latinsky Broussonetia pa­py­ri­fera) z čeledi morušovníkovité (Moraceae), který svým habitem, stejně jako i tvarem plodů při­pomíná morušovník, z čehož po­chází i její synonymní jméno Morus papyrifera.

Pochází z východní Číny, Ja­pon­ska a Tchaj-wanu, kde se pěs­tuje jako užitková a také pionýrská dřevina. V Evropě se pěstuje od 18. století a prakticky výhradně jako okrasný druh. U nás je raritně rozšířen v teplých pěstitelských oblastech. Naopak, v mnoha zemích světa je zařazen mezi invazní či dokonce vysoce invazní rostliny, které vytlačují původní vegetaci.
Roste jako opadavý strom dorůstající do výšky 10 metrů, přičemž v domovině dokáže dorůst až do 16 metrů a u nás převážně kolem 5 metrů. Listy jsou velké, dekorativní, dosahují velikosti až 20 cm. Výhony jsou izolovány jemnými lýkovými vlákny, ze kterých se vyrábí kvalitní dopisní papír. Pro výsadbu vybíráme tepelně chráněné lokality, které zajišťují dostatečný prostor pro solitérní růst. Vyhovují mu slunné polohy, snese však i polostín. Půdy mu vyhovují teplé, hluboké, propustné, bohaté na živiny. Druh výborně snáší i znečištění ovzduší. Mrazuvzdornost stromů je do -24 °C, v případě starších stromů i více. Ochrana proti chorobám a škůdcům nebývá nutná.

(Celý článek najdete na straně 23).

Velmi sladké třešňové rajče SWEET APERITIF

Zelenina bez zahrady

Jsme krajinou paneláků a by­tových domů. Ne každý jejich obyvatel má zahrádku, kde by si vypěstoval svoji zeleninu. Často má ale balkon nebo terasu, na které si vytváří svoji malou oázu osázenou keříky, jehličnany nebo květinami. Nemusíte ale zůstat jenom u tohoto sortimentu. V ná­dobách se dají pěstovat bylinky a dokonce i zelenina. Z malé plochy terasy asi nepokryjete celou spotřebu zeleniny v průběhu léta. Při vhodném výběru pěstovaného sortimentu si ale můžete "při­lep­šit" právě těmi nejchutnějšími plody či lístky, které přesunete z rostliny přímo na talíř. Máme inspiraci pro vás, kteří vlastníte jenom malý balkon či terasu, máte ale velké zahrádkářské srdce.

Která zelenina se dá v truhlících pěstovat? Když zvolíte dostatečně velkou nádobu, vyroste vám v ní téměř vše, i kukuřice nebo melouny. Jestli ale chcete pěstovat v nádobě zelí ke krouhání, námaha a energie asi nebude adekvátní výsledku. Výběr správné plodiny a odrůdy je prostě základem úspěchu. Handicap omezeného prostoru můžete otočit ve svoji výhodu. Na každého ze svých miláčků budete mít podstatně více času a můžete jim věnovat více péče a pozornosti než při pěstování na "dlouhých řádcích".
Co dělat, abyste se zeleninou v nádobách uspěli? V kostce - musíte zvolit správnou odrůdu, přiměřenou nádobu a vhodný substrát. Musíte umístit rostlinu na místo, které jí bude vyhovovat a věnovat jí v průběhu vegetace náležitou péči - zálivku, hnojení, ochranu proti chorobám a škůdcům. Rostliny ve volné půdě jsou schopny saturovat některé nedostatky agrotechniky - získají si například vláhu i živiny z hlubších půdních horizontů. Dlažba terasy ale žádné rychle dostupné výživné prvky neobsahuje a rostlina je maximálně závislá na vaší péči.

(Celý článek najdete na straně 26)

Reveň po dvou letech

Barevné brambory nejen pro zpestření jídelníčku

Brambory s barevnou slupkou jsou nejen hezké, ale díky jejich barvivům přítomným v dužnině jsou velmi výživné a to nejsou jediné důvody pro jejich pěs­to­vání.

Asi každý se rád pochlubí svým jedinečným výpěstkem a dnešní moderní odrůdy nabízejí pěs­ti­te­lům nespočet možností při plá­nování své zahrádky takřka na každou sezónu. Přidání často zajímavých rostlin či plodin je ve výsledku i způsob, jak nejen zavést do kuchyně nové potraviny, ale také těžit z řady zdravotních výhod domácího jídla. Jedna taková plodina může rozjasnit váš talíř a zpestřit vaši zahradu. Tušíte správně, mám na mysli právě barevné brambory. Není to žádná chemie, ale antokyany, tedy přírodní barviva obsažená v hlízách. Dokonce se tyto pigmenty z nich i cíleně získávají a poté slouží jako přírodní barviva do potravin.

Barevné hlízy - fialové, červené či bílé

Brambory známe především se žlutou či červenou slupkou, ale i dužnina může mít odstíny fialové, červené či bílé v různém zastoupení. Právě zastoupení barviv a tím i prospěšných antioxidantů je u jednotlivých odrůd rozdílný. Hlízy brambor, které s oblibou konzumujeme v různé podobě, má v hledáčku či znovu objevuje stále více konzumentů (citlivých například na lepek, který zde není).

(Článek včetně dalších obrázků najdete na straně 34)

Colchicum autumnale 'Pleniflorum'

Ocúny

Pokud se nás někdo zeptá na květy vítající podzim, určitě mezi rostlinami, které nás napadnou, nebudou chybět ocúny. Je to proto, že náš ocún jesenní, naháček, je naše nejnápadnější podzimní květina a jediná domácí na podzim kvetoucí cibulovina.

Není divu, že zaujal zahradníky. Nejstarší záznamy o jeho pěstování jsou již z roku 1542.
Ocúny se řadí do samostatné čeledi ocúnovité (Colchicaceae). Mezi ocúnovité kromě vlastních ocúnů patří i rostliny, které se vzhledem značně liší - byliny se vzpřímenými stonky, které se občas pěstují jako stínomilné trvalky (Disporum, Uvularia) nebo popínavé tropické liány (Gloriosa). Ocúny jsou ale mnohem pestřejší rod, než bychom si podle našeho domácího druhu představovali. Ačkoliv květy jsou většinou růžově fialové nebo bílé, v horách střední Asie roste druh, který kvete žlutě (Colchicum luteum). Více než polovina druhů nekvete na podzim, ale kvete brzy na jaře, většinou hned po roztání sněhu. Také stanoviště, na nichž se s různými ocúny potkáváme, se liší. Rostou na vlhkých loukách, alpínských loukách, ale také na suchých stanovištích středomořských keřů či ve štěrbinách skal.

(Celý článek najdete na straně 6)

Vernonia gigantea

Vernónie a mužáci obři amerických prérií

Vernónie (Vernonia) ani mužáci či silfia (Silphium) nejsou zatím v našich zahradách příliš známými hosty. Oba rody patří mezi hvězdnicovité rostliny (Astera­ce­ae) a pocházejí z východních a jihovýchodních oblastí Severní Ameriky (některé druhy vernónií pak také z Jižní Afriky).

Vernónie Severoamerické druhy vernónií i mužáků osidlují především nevysychavé, živnější půdy vysokostébelných prérií, lesních pasek nebo okolí vodních toků. Jde často o mohutné byliny s výškou stonků i přes dva metry. Zejména vernónie jsou nyní značně populární jako okrasné rostliny v USA, protože, mimo jiné, jsou velmi atraktivní pro motýly a další druhy hmyzu. Většina zahradnicky zajímavých vernónií patří mezi velmi výrazné, nápadné a rovněž velmi dlouhověké zahradní trvalky. Asi největším druhem vůbec je vernónie obrovská (V. gigantea). Ta může na vhodných stanovištích s dostatkem vláhy a živin dorůst do výšky bezmála tří metrů. Ve druhé polovině léta pak nakvétá velkými květenstvími sytě tmavě fialových (či fialověpurpurových) květů. Podobnými, ale o něco nižšími druhy se světlejšími květy, které lze v našich podmínkách rovněž bez problému pěstovat, jsou pak např. V. novaboracensis, V. arkansana, V. fasciculata a V. baldwinii. Rostliny lze použít především do zadních částí kombinovaných trvalkových záhonů nebo jako doplněk do výsadeb okrasných keřů, popř. před porosty vyšších dřevin.

(Celý článek najdete na straně 10)

Pnoucí růže půvabně rámuje okno i vstupní dveře

Pnoucí růže

Co vše lze ozdobit pnoucími růžemi? Pojeďte se s námi podívat na pár příkladů z našich zahrad i na několik krásných růží focených v našem okolí.

Pnoucí růže můžeme rozdělit do dvou skupin. U nás jsou častěji k vidění ty s tužšími vzpřímenými výhony, které je třeba vyvazovat k opoře. Často jde o opakovaně kvetoucí růže vysoké obvykle do třech metrů (někdy uváděné jako climbery). Druhou skupinu tvoří ramblery, jde o velmi vzrůstné růže s dlouhými ohebnými výhony, některé svými ostny umí vyšplhat třeba do koruny vysokého stromu. Povětšinou kvetou jen jednou záplavou květů.
Že už nějakou tu krasavici také máte? Tak to se nám nezapomeňte fotkou a popisem pochlubit. Pokud ne, tak teď je ten pravý čas si pnoucí růži pořídit. Pnoucí růže do každé zahrady!

(Celý článek najdete na straně 14).

Brusnice honosná

Jedná se o málo známý druh brusinky z čeledi vřesovcovité (Ericaceae). Pochází ze Sacha­linu, Kamčatky a Kurilských ostrovů, najdeme jej však i v se­verní části Japonska, východní Asii či Severní Americe. Brusnice honosná (Vaccinium praestans) roste ve formě bylinného listnatého keře, jehož vzrůst je velmi nízký - pouze 10 až 20 cm, výjimečně do 30 cm.

Vyniká eliptickými listy o veli­kosti 2-2,5 cm, které v průběhu vegetace atraktivně mění své zbarvení. I díky tomu se s oblibou používá nejen jako ovocná, ale také podrostová okrasná rostlina. Sázíme ji ideálně do polostínu, což navozuje přirozené prostředí, kde roste jako podrost světlých lesů. Příliš zastíněné polohy přispívají k nižší kvalitě plodů. Vyhovují jí propustné, lehčí až středně těžké půdy, písčité až hlinité, s dostatkem humusu.
Keře jsou vysoce mrazuvzdorné, lze je proto pěstovat i ve vysokých polohách. V oblastech bez sněhové pokrývky je však vhodné je na zimu raději namulčovat listím či rašelinou. Jako typický kyselomilný druh vyžaduje kyselé pH půdy (4,5 až 6) a dostatečnou vlhkost. Kvete v červnu a červenci jemnými průhlednými květy bílé barvy s růžovým nádechem. Jsou velké 5 až 6 mm, dvoudomé a samosprašné. Opylování zajišťují včely, pro které jsou tyto květy velmi lákavé a s oblibou je vyhledávají. Plody jsou červené bobule velikosti 8 až 12 mm, jemně zaoblené, výrazně připomínají brusinky. Dozrávají koncem léta. V chuti jsou sladkokyselé s typickým aroma, po plném dozrání opadávají. Díky svému výraznému aroma připomínajícímu sekret štěnic rodu Heteroptera je v Rusku často označují také jako "smradlavé bobule".

(Celý článek najdete na straně 30)

Perleťovec menší

Motýli na zahradě

Jak na zahradu přilákat motýly, kteří nám kromě estetického přínosu budou také opylovat kvetoucí rostliny?

Dospělí motýli ke svému životu potřebují jen sladký nektar. Proto není problém pro ně přichystat bohatě prostřený stůl a připravit sobě a našim blízkým krásná setkání a úžasná pozorování. Stačí jen vybrat vhodné místo na slunci a výsadba může začít.

Dobře se osvědčily bylinky, které přinesou užitek i v kuchyni: šalvěj lékařská, levandule, dobromysl (neboli oregano), mateřídouška a léčivka třapatka nachová. Na nich se za slunných dnů živí až neuvěřitelné množství motýlů a dalšího hmyzu. Jen na pár rozkvetlých keřících dobromysli jsem napočítala 11 motýlích druhů najednou! Celkově se běžně na mých bylinkách pase přes 100 kusů motýlů!

(Článek včetně dalších obrázků najdete na straně 34)

Vinca minor 'Multiplex'

Půdopokryvné stínomilné trvalky

V každé zahradě najdeme stin­ná místa především pod stromy a většími keři, ale také ve stínu budov. Podmínkami se od sebe jednotlivá stanoviště můžou znač­ně lišit, zvláště záleží na tom, zda se jedná o suchý stín, kdy zastřešení nebo stromy ne­umožňují dostatečné zásobení země vodou a také, zda je místo zastíněné celoročně, jak je tomu pod stálezelenými dřevinami, nebo jen po část sezony pod stromy.

Ve stínu špatně roste trávník. I když použijeme travní směs do stínu. Tato směs je obvykle určená do parků, kde zastínění není velké, stín je bloudivý a nejsou na porost kladené tak vysoké nároky jako v intenzivně udržované zahradě. Stínomilných trav není mnoho, a navíc jim nevyhovuje pravidelné sekání. Pokud se nejedná o sešlapávané pobytové plochy, máme k dispozici trvalky, které trávník pohledově nahradí. Je možné je vysazovat ve větších plochách. Při dobře založeném záhonu vyžadují jen minimum péče, a navíc prostor ozdobí alespoň po část roku květy.

(Celý článek najdete na straně 6)

Solidago cutlerii

(Neinvazní) zlatobýly
efektní trvalky pozdního léta

Zlatobýly (Solidago) nemají v Čes­ké republice zrovna nejlepší pověst. Některé druhy totiž patří mezi invazní (nepůvodní a velmi rychle se šířící) rostliny, které ohrožují domácí rostlinná spo­le­čen­stva. K těm nejagresivnějším patří především zlatobýl ka­nad­ský (S. canadensis) a zlatobýl obrovský (S. gigantea). Rod zlatobýl je ale značně početný, a najdou se zde i takové druhy (a odrůdy), které se tak snadno nemnoží, resp. nešíří semeny.

Valná většina zlatobýlů pochází ze Severní Ameriky, kde jsou nejčastěji součástí prérijních společenstev, lesních pasek či světlin, popř. dokonce lesního podrostu (např. S. caesia). Mnohé druhy tvoří bohatá a hustá květenství, která jsou tvořena velkým množstvím drobných, nejčastěji jasně žlutých úborů. Právě jasně žlutá barva je typická pro naprostou většinu druhů zlatobýlů. Jednou z mála barevných výjimek je bělokvěté Solidago ptarmicoides (syn. Aster ptarmicoides) ze sušších oblastí středu USA. U nás je občas pěstovanou trvalkou vhodnou právě na slunná a sušší stanoviště. Oblíbený je např. jako součást kombinovaných trvalkových záhonů mulčovaných štěrkem. Jde o poměrně dlouhověkou a zcela nenáročnou rostlinu, která naštěstí patří k těm neinvazním.

(Celý článek najdete na straně 10)

Klokoč zpeřený

Krása plodů

Krása plodů Smyslem pro krásu květů, zvláště těch výrazných, je většina z nás obdařena. Krása plodů a semen rostlin někdy zůstává tak trochu na druhé koleji, a to je škoda. Svým názvem se nám to snaží naznačit i krásnoplodka

Klokoč zpeřený je keř při­po­mínajcí růstem i listem bezinku (bez černý). Jde o nenáročnou dřevinu, kterou rádi navrhujeme do venkovských zahrad. V naší zahradě úspěšně stíní kompost. Bílé květy střídají nafouklé tobolky půvabně splývající dolů (10). V tobolkách jsou hnědá tvrdá semena (11), ze kterých si můžete zkusit vyrobit korále. Keř dříve běžný v zahradách i přírodě patří dnes k ohrožených druhům.

(Celý článek najdete na straně 16).

'Orca'

Tulipány
oblíbené cibuloviny I

Tulipány jsou nesporně jednou z nejvíce pěstovaných jarních cibulovin. A jistě plným právem. Pestrá paleta jejich barev a tvarů si nachází stále více obdivovatelů a pěstitelů. A vzhledem k tomu, že se blíží období jejich výsadby, připomeneme si jednotlivé skupiny odrůd.

Tulipány u nás zdomácněly, přesto to není rostlina domácího původu. Přírodní druhy jsou rozšířeny okolo Kaspického a Černého moře, v Malé a Střední Asii a směrem na západ se vyskytují i v jižní Itálii a Francii. Rostou většinou v podhorských a horských oblastech s velmi nízkými teplotami v zimě, krátkým vegetačním obdobím na jaře s následným suchem a vedry v létě. Jméno vzniklo z perského označení rostliny toliban (odvozeno od slova dolbend - turban). V Persii byly tulipány velice oblíbené a pěstovaly se zde již jako zahradní květina před rokem 1000 n. l. První zahradní tulipány se do Evropy dostaly v 16. století z Asie hned několika cestami (mimo jiné i prostřednictvím velvyslance rakouského císaře v Cařihradě). Zájem o tulipány v Evropě postupně narůstal, vrcholu dosáhl v letech 1620- 1637 v Holandsku, kdy se ceny novinek s pestrými květy (dnes víme, že se jednalo o odrůdy postižené virovým onemocněním - pestrokvětostí tulipánů) vyšplhaly do závratné výše. Poté však nastalo období úpadku, ceny tulipánů rapidně poklesly a trh s nimi se zhroutil. Nové oživení zájmu o tulipány nastalo až po dalších 50 letech. Změnil se však vkus lidí (upřednostňovány byly především jednobarevné odrůdy), postupně se zdokonalil způsob množení cibulí a vyvinuly se technologie, umožňující jejich pěstování na velkých plochách.

(Celý článek najdete na straně 30)

'Decora'

České hrušky IV.
zimní odrůdy

Představujeme další odrůdy hrušní, které jsou někdy oz­na­čovány jako středně zimní. Mají obecně vyšší nároky na pěs­to­vání. Abychom docílili potřebnou kvalitu plodů, stromky vy­sa­zu­jeme na chráněná stanoviště se záhřevnými, hlubokými a pro­pust­nými půdami v nižších nadmořských výškách. Zařazení nemusí být vždy jednoznačné. Proto můžeme určitou odrůdu s ohledem na konkrétní stanoviště nebo průběh vegetace daného roku najít i ve skupině dříve popsaných raně zimních hrušek. Většina z nich má trvanlivost v podmínkách chladného a vlhčího sklepa do ledna až února, v chladírně při nižších teplotách (+2 °C až +4 °C) a vyšší relativní vzdušné vlhkosti (okolo 85 až 90 %) nejméně do března. Z vyšších poloh sice prodloužíme uchovatelnost plodů, většinou je to však na úkor jejich chuťových vlastností. Důležité je ponechat ovoce na stromě narůst do optimální velikosti v plné sklizňové zralosti a nečesat je předčasně.

Odrůda byla vyšlechtěna na ŠS Těchobuzice ('Konference' x 'Clappova'). Stromy rostou středně až bujněji, brzy vstupují do plodnosti a dobře plodí, vyvářejí obrost spurtypového charakteru. V některých katalozích nebo na internetu je odrůda vzhledem k "vázovitému" růstu se vzpřímenými plodnými větvemi někdy chybně uváděná jako sloupcovitá. Objem koruny koncem vegetace 2020 na hrušňovém semenáči byl 6,6 m³ a plocha průřezu kmene 142 cm². Vzhledem k horší afinitě ke kdouloni při použití této podnože vyžaduje mezištěpování osvědčenými odrůdami hrušní ('Konference' ve srovnání s 'Hardyho' více oslabuje růst naštěpované odrůdy). Plody se sklízejí začátkem října, konzumují se od prosince.

(Článek včetně dalších obrázků najdete na straně 34)

Variabilita květů oddenkatých sasanek

Záhonové stínomilné
trvalky I.

Záhon stínomilných trvalek může být velice atraktivní, různo­rodý a ozdobný po celou sezonu. Důležité je vhodně zvolené místo, sortiment a samozřejmě také následná péče.

Pro takový záhon se hodí nej­lépe prostor pod řidčeji vysa­ze­ný­mi opadavými listnatými stro­my a keři. Z listnatých stromů však nejsou vhodné akáty a oře­šáky, které výrazně omezují pod nimi rostoucí rostlinná spo­le­čen­stva. Ostatní běžněji pěstované ovocné i okrasné dřeviny již nepředstavují problém. Celoroční zastínění stavbami či hustě vysázenými jehličnany poměrně zužuje výběr vhodného sortimentu, stálezelené listnaté dřeviny, jako vyšší pěnišníky, je vhodné kombinovat s opadavými keři, které kvetou před olistěním. Tím zvýšíme požitek ze světla, který v brzkém jaře hajní rostliny potřebují.

(Celý článek najdete na straně 6)

STAR MIX

Vlastní petúnie z osiva

Petúnie, lidově petunky, jsou populární balkonové letničky. Obzvláště se jim daří v teplém a suchém létě, které dá vyniknout kráse jejich květů. Petúnie jsou dekorativní ozdobou balkonů, te­ras, okenních parapetů i za­hrad. Vyžadují slunnou, teplou polohu a výživnou humózní půdu, nesnáší větrné stanoviště.

Mnozí zahrádkáři si stále myslí, že petúnie ze semene jsou složité na pěstování. Ale ono tomu tak není. Často se stává, že semena petúnií vypadají z neotrhaných květů do půdy a na jaře příštího roku vyklíčí. A pokud semenáčky v záchvatu čištění záhonu nevyplejeme, bez problémů vyrostou a vykvetou. Pěstování petúnií ze semene je skutečně snadné.
Původně se petúnie množily řízkováním, protože si tak prakticky stoprocentně uchovávají vlastnosti mateční rostliny. Řízkováním se ale přenášejí i houbové a virové choroby, rostliny jsou citlivější na kvalitu substrátu a nedostatku železa v něm. Množení osivem je levnější, hlavní je ale to, že semenáčky jsou zdravé!

(Celý článek najdete na straně 10)

'Ancilla'

Tulipány
oblíbené cibuloviny II.

V minulém čísle jsme začali s přehledem nových skupin tuli­pánů. Nyní přinášíme dokončení přehledu skupin a uvádíme hlavní zásady pěstování.

Sklizeň a uložení cibulí

U zahradních tulipánů je vhodná každoroční sklizeň cibulí, u botanických a zejména ze skupiny 16, je možno ponechat cibule v půdě i několik let. Skli­zeň tulipánových cibulí pro­vá­dí­me postupně podle jejich zralosti. U bývalých Darwin hybridů je třeba provést sklizeň dostatečně včas, nejlépe když začínají listy žloutnout. Později sklizené cibule mívají popraskanou slupku, což nepůsobí příliš esteticky, hlavně jsou však cibule náchylné k mechanickému poškození. Raději tedy sklízíme dříve než později. Při sklizni odlomíme od cibule stonek s listy. Cibule uložíme do lísek a přeneseme na vzdušné místo (chráněné před sluncem, deštěm), aby proschly. Po 2 týdnech je očistíme, extrémně malé cibulky likvidujeme, větší zejména pokud se jedná o novinky nebo vzácné odrůdy, ponecháváme jako sadbový materiál k dopěstování. Tulipány skladujeme na místě, kde se teplota pohybuje kolem 20 °C. Skladováním na teplém místě dochází k rozpadu cibulí (další rok máme z jedné velké cibule několik menších). Velikost cibulí je závislá na odrůdě. Tulipány skupiny 16 mají většinou malé cibulky. Typický pro jednotlivé odrůdy je i tvar cibulí. Množitelský koeficient je též vlastností určité odrůdy. Většina odrůd se množí středně rychle, jsou však i odrůdy, které se množí pozvolna. Slupka cibule může mít různou tloušťku, většinou jsou středně silné, existují však i odrůdy se silnou kožovitou slupkou, např. T. praestans. Rovněž barva slupky může být v různých odstínech od žlutohnědé až hnědé, červené až po téměř černou, což je dáno odrůdou i dobou sklizně.

(Celý článek najdete na straně 14)

Po opylení květu vznikají plody, které mohou být velmi zdobné, jako je tomu u Echinocactus texensis.

Přezimování kaktusů - aktuální téma

Ačkoliv si mnoho lidí spojuje kaktusy se spalujícím horkem pouští nebo polopouští, je to jen částečně správná představa. Pravda, většina kaktusů zažívá ve své domovině během vegetace vskutku hojnosti slunce i vysokých teplot, ovšem v době vegetačního klidu, chcete-li v zimě, je to přeci jen jinak. Obzvlášť pak u nás. Tento článek má čtenáři přinést návod, jak kaktusy nejlépe přezimovat, aby nevlídné podmínky kontinentální zimy přestály bez úhony a na jaře či v létě nás potěšily svými krásnými květy.

Kaktusy a jejich nároky Valná většina kaktusových druhů pochází z oblastí subtropických pásem Severní, Střední a Jižní Ameriky. Jen malá část druhů kaktusů roste v amerických tropech a ještě menší část roste v oblastech mírného pásma. Je tedy zřejmé, že nemůžeme přinést návod podle "jednoho kopyta", ale musíme přiblížit vhodné podmínky pro všechny tři skupiny. Jejich odlišnosti se projevují především v nárocích na teploty během zimování a částečně i v jejich požadavcích na světlo. Vzhledem ke skutečnosti, že téměř všechny kaktusy pocházejí ze suchých až velmi suchých oblastí, ve kterých přicházejí srážky v krátkém období jejich růstu, nemusíme během zimování zálivku řešit. Samozřejmě i v tomto případě existují výjimky, o kterých se rozepíšeme. Zcela zásadní je však rozdělení kaktusů do tří skupin, podle jejich nároku na teploty při přezimování. Tyto nároky se odvíjejí od přírodních podmínek panujících v jednotlivých vegetačních pásmech. Proto dělíme kaktusy podle optimálních přezimovacích teplot na CHLADNOMILNÉ, TEPLOMILNÉ a MRAZUVZDORNÉ. Zcela záměrně se v tomto článku nevěnujeme skupině tzv. vánočních a velikonočních kaktusů, které mají nároky výrazně odlišné, protože rostou v jiných obdobích roku a kvetou během krátkého dne.

(Celý článek najdete na straně 18)

'Bohemica'

České hrušky V.
pozdně zimní odrůdy

Poslední část tohoto seriálu je věnována odrůdám hrušní nejvíce náročným na délku vegetační doby.

Odrůda vznikla na ŠS Těcho­bu­zice ('Pařížanka' x 'Charneuská'). Stromy rostou středně až silněji, koruny jsou vyšší, pyramidálního tvaru, brzy vstupují do plod­nosti a dobře plodí i obrůstají plodonoši. Objem koruny koncem vegetace 2020 na semenáči dosahoval 6,5 m³ a plocha průřezu kmene 126 cm². Vzhledem k horší afinitě ke kdouloni při použití této podnože stromy vyžadují mezištěpování. Plody se sklízejí od druhé poloviny října, konzumují se od konce prosince, ve sklepě vydrží do konce března, v chladírně o 6 až 8 týdnů déle. Průměrná hmotnost plodu se pohybuje okolo 130 až 160 g. Středně velké, po probírce větší, tupě kuželovité hrušky mají nazelenalou, později žlutou slupku se slabě oranžovým líčkem. Dužnina je křehká, středně šťavnatá, sladká, mírně aromatická, velmi dobrá. Odrůda je velmi odolná ke strupovitosti a rezistentní k bakteriální spále růžovitých.

(Celý článek najdete na straně 28)

Eriocapitella hupehensis 'Prinz Heinrich'

Záhonové stínomilné
trvalky II.

Principy výsadby záhonu pro stínomilné trvalky se příliš neliší od běžných trvalkových záhonů. Dokonce i část sortimentu se může překrývat. Některé běžné trvalky jsou tolerantní k částečnému přistínění a naopak některé hajní rostliny snášejí i přímý sluneční svit. Hodně ale záleží na dalších podmínkách.

Také v přírodě vidíme, že rostliny, které známe v nížinách z lesů, jako jsou sasanky nebo lilie, rostou na horách na otevřených loukách. Pro tyto rostliny není limitující množství slunečního světla, ale vyšší teplota na slunečním úpalu v nížině. Pokud zajistíme dostatečnou zálivku, můžeme v humózních půdách s vyšší jímavostí vody pěstovat na osluněném místě i čechravy, kamzičníky, zelenolisté a modré hosty nebo popelivky, které při nedostatku vody snadno uvadají a vypadají pak nevzhledně. Přímé sluneční světlo může poškozovat jemnější hajní rostliny a také ho těžko snášejí panašované odrůdy host, na jejichž listech se můžou v místě žlutého zbarvení vytvářet hnědé skvrny.

(Celý článek najdete na straně 10)

STAR MIX

Vlastní muškáty
(Pelargonium zonale) z osiva

Muškáty zdobily okna našich babiček před více než 100 lety a stále jsou jednou z nej­ob­lí­be­něj­ších balkonových květin. Jsou naší tradiční květinou, velké čer­vené hlavy muškátů kvetly ve vesnických oknech po desetiletí, dávno předtím, než se do boje s nimi pustily nové bal­konovky. Mnohdy se ale po tom, co jsme jim byli "nevěrní" s jinými bal­konovkami, vracíme ke klasice a vysadíme na svá okna opět klasické muškáty. Ty, jenž je svými hlavami květů zdobí od jara až do pozdního podzimu.

Mezi Vánocemi a Novým rokem je optimální čas pro výsev muškátů. A tedy i čas na několik doporučení k jejich setí: Osivo vysévejte do kvalitního výsevního substrátu koncem roku, nejpozději v lednu. Hloubka výsevu by měla být 0,3-0,5 cm, optimální teplota 21-24 °C. Z těchto lednových výsevů se objeví první květ počátkem května, malé semenáčky přepikýrujte a snižte teplotu na 20 °C, po 6 týdnech na 16 °C.

(Celý článek najdete na straně 14)

'Ancilla'

Vánoční hvězda září
už v adventu

Dvanáctého prosince má svátek oblíbená vánoční hvězda - poin­settie. Připomíná Joela Robertse Poinsetta, amerického diplomata a vášnivého botanika, který si jako první uvědomil, jak může tato krásná rostlina rozzářit zahrady i domovy.

Poinsett "objevil" divoce ros­toucí keř s červeně zbarvenými listeny během své diplomatické mise v Mexiku a zhruba před 200 lety přivezl rostlinu do Spojených států. Vznikla tak tradice ob­da­ro­vávají vánoční hvězdou vyjadřující přátelství, lásku, omluvu, poděkování, přání všeho dobrého nebo jen tak udělat někomu radost.

Na co pozor při nákupu

Aby poinsettie vydržela co nejdéle čerstvá a krásná, věnujte jí pozornost už v obchodě. Kvalitní a zdravá rostlina má husté nepovadlé listy a uprostřed zbarvených listenů viditelné malé žlutozelené pučící kvítky. Neměla by stát v chladu ani u dveří. Průvan nebo teploty nižší než 12 °C totiž mohou rostlinu nenávratně poškodit a takto "nachlazená" rostlina zpravidla krátce po přinesení domů shodí listy, přestože vypadala v pořádku. Také proto je potřeba nechat si celou rostlinu zabalit do papíru.

(Celý článek najdete na straně 18)

'Gerema'

Višeň je pikantní ovoce I.

Višně (Prunus cerasus) jsou pěstovány na našem území od pradávna, pocházejí však prav­dě­po­dobně z Orientu. Nejbližším příbuzným ovocným druhem je třešeň, která vždy byla a stále je, jak v intenzivních výsadbách, tak na zahrádkách drobných pěs­ti­telů, pěstována více.

Výnosová jistota u višní je však relativně vyšší, než je tomu u třešní, kvetou později a nebývají tak poškozeny pozdními jarními mrazy. Využití plodů je velmi široké, sladší odrůdy jako stolní ovoce, pikantnější pak pro nejrůznější konzervárenské zpracování na ovocné pomazánky, džemy, sirupy, šťávy apod. Skupiny višní a jejich nároky Pomologicky se rozlišují kyselky (var. austera), amarelky (var. caproniana), tmavé sladkovišně (P. avium x P. cerasus ssp. dulcacerba var. colorata) a skleňovky (P. avium x P. cerasus ssp. dulcacerba var. vitrina).

(Celý článek najdete na straně 26)

Václav Vohralík u zelenoplodého rybízu černého ´Vertti´

Za ukrajinskými rybízy

Pokud potřebujete poradit se sor­ti­men­tem ukrajinských, rus­kých a polských rybízů, ale i dal­ším sortimentem ovocných druhů z této oblasti (a nejen z ní), můžete oslovit zahrádkářského instruktora Ing. Václava Vohralíka z Mutějovic.

Bohaté zkušenosti získával jako člen Českého zahrádkářského sva­zu na nejrůznějších školeních, odborných setkáních a náv­ště­vách šlechtitelských stanic a ovoc­ných školek u nás i v za­hraničí. Přesto, že vystudoval mechanizační fakultu, díky výuce na střední zemědělské škole infikoval svým koníčkem celou řadu svých žáků. Někteří pak dokonce vystudovali Zahradnickou fakultu v Lednici.

Cílevědomost, pracovitost a tvůrčí potenciál zcela určitě zdědil po předcích. Jeho dědeček odešel na Ukrajinu v roce 1861. Vzpomíná: "Na Ukrajině car potlačil bouřící se polskou šlechtu a v Čechách byla část intelektuálů připravena odejít na protest proti zásahu generála Windischgrätze v roce 1848 v Praze." Souhra těchto dvou okolností umožnila mnoha Čechům začít hospodařit na úrodné ukrajinské půdě.

(Celý článek najdete na straně 28)