Amsonia orientalis

Amsónie - tvalka sezony 2020

O rodu amsónie (Amsonia) byla v Zahrádkáři řeč už v roce 2015. Tehdy byla prezentována jako perspektivní novinka pro sta­no­viště s relativním nedostatkem vláhy. Za uplynulé roky se sice zahrádkářské i zahradnické po­vě­domí o těchto trvalkách výrazně zlepšilo, nicméně za rostliny, které lze běžně na zahradách a v trvalkových školkách vidět, je stále ještě považovat nelze. I to byl důvod, aby byla Amsonia pro rok 2020 vybrána Českým spolkem perenářů jako "Trvalka sezony".

Amsonia nepatří zrovna mezi příliš početné rody rostlin. V přírodě se lze setkat se zhruba dvaceti druhy, které rostou (až na jednu či dvě výjimky) v Severní Americe. Do zahradní kultury proniklo zatím pouze několik málo druhů, a to převážně ty, které po několika letech dorůstají do mohutnějších trsů o výšce 60-90 cm. K nej­významnějším druhům patří především A. tabernaemontana s širšími, kopinatými listy dorůstající výšky až 90 cm. Podobné, ale s užšími listy jsou pak A. illustris, A. ciliata a A. ludoviciana. Zmíněné druhy se (ze zahradnického hlediska) liší především šířkou listů a do určité míry výškou. Velmi atraktivním druhem je A. hubrichtii, vyniká velmi jemným, téměř čárkovitým olistění. Kultivarový sortiment se zatím rozrůstá poměrně pomalu. Už několik let je v nabídce např. kompaktní kultivar ´Short Stack´ (A. tabernaemontana) a také úzkolistý ´Seaford Skies´ (A. hubrichtii x A. tabernaemontana). Jednou z novějších odrůd je např. kříženec A. ciliata ´Halfway to Arkansas´, který je nápadný velmi úzkými listy. Asi nejčastěji je v nabídce kultivar ´Blue Ice´, který vyniká tmavě modrými květy a nízkým vzrůstem (cca do 30 cm). Jeho původ není zcela zřejmý. Uvádí se, že patří ke druhu A. tabernaemontana, vizuálně se ale daleko více podobná amsónii východní (A. orientalis; syn. Rhazya orientalis), která jako jedna z výjimek roste v Malé Asii.

(Celý článek najdete na straně 6).

Jak na hořec bezlodyžný

Hořec bezlodyžný (Gentiana acaulis) patří mezi nejoblíbenější a v době květu nejžádanější skal­ničky. Není se čemu divit, jeho sytě modré, nálevkovité květy dokážou jarní skalky nádherně rozzářit.

Jeho domovem jsou především horské louky a pastviny ev­rop­ských hor. Vyskytuje se od Pyrenejí přes Alpy až po Karpaty. Roste v nadmořských výškách až do 3000 m n. m. V přírodě dává přednost neutrálním až mírně kyselým půdám. V kultuře je k půdní reakci přizpůsobivý a nedělají mu problém ani vápnité půdy. Na zahradách a skalkách se obvykle pěstují odrůdy odvozené od tohoto druhu, popř. i kříženci (proto se někdy uvádí i jméno G. × acaulis hort.). Patří k relativně snadno pěstovatelným skalničkám, ale i přesto se stává, že se mu příliš nedaří a rostliny v poměrně krátké době hynou. Důvodem bývá nevhodně zvolené stanoviště a způsob pěstování. Rostliny rostou bez problémů na plném slunci, kde rovněž nejlépe kvetou. Mírný polostín či toulavý stín sice tolerují, ale méně ochotně nakvétají. Asi největším problémem bývá nedostatek vláhy. Skalničky jsou často považovány za rostliny spíše suchomilné, což samozřejmě o mnohých druzích platí, ale zrovna hořců se to příliš netýká.

(Celý článek najdete na straně 8).

Roubování kaktusů

Roubování kaktusů
a jak na ně

Roubování kaktusů bývá jed­němi kaktusáři vyzdvihováno jako učiněný zázrak, např. při rozmnožování složitě pěs­to­va­tel­ných druhů. Jiní kaktusáři jej zatracují a do sbírky by si nezařadili jedinou roubovanou rostlinu, protože roubování pova­žují za necitlivý zásah, který navždy změní charakter roubo­vance. Každý extrémní pohled je poněkud zplošťující a platí to i v případě obou rozdílných názorů na roubování kaktusů. S ro­zu­mem je možné roubování kaktusů využít k pěstování nejnáročnějších druhů, speciálních klonů nebo dokonce bezchlorofylových kaktusů, které se bez podnože vůbec neobejdou.

Podstata roubování Asi všichni zahrádkáři mají na své zahrádce nějakou roubovanou rostlinu. Jedná se buď o některý ovocný strom, okrasný strom nebo o plodovou zeleninu, jako jsou okurky či lilky. Podstatou roubování je přenos roubu (ušlechtilá část) na podnož. U kaktusů je roubem stonek jiného kaktusu nebo jeho část (bradavka, žebro atp.), kterou přeneseme na podnož a určitým způsobem zafixujeme, aby došlo k dokonalému srůstu. Jak je tedy zřejmé, jedná se o specifický způsob vegetativního rozmnožování, jehož výsledkem je jedinec sestávající ze dvou odlišných částí. Tolik velmi stručně k základnímu popisu této metody. Roubování není v případě kaktusů pouze metoda rozmnožování, ale i jeden ze způsobů pěstování např. hřebenovitých (kristátních) tvarů. U kaktusů se jedná o roubování různých rodů na podnož v rámci jedné čeledi. Základem úspěchu je dobrá afinita - tedy schopnost podnože a roubu spolu srůstat. Někdy se proto stává, že i zdánlivě dobře přirostlý roub tzv. "sedí" a nepokračuje v růstu. Může se jednat právě o špatnou afinitu, kdy srostla jen dužnatá parenchymatická pletiva, nikoliv však vodivé cévy. Pak se v místě srůstu vytvoří korkovitý odumřelý "špunt" a je nutné roub přeroubovat na jiný druh podnože. Afinita však bývá u kaktusů většinou velmi dobrá a je spíše výjimkou, pokud podnož a roub

(Celý článek najdete na straně 14).

Osázená paleta

Sesazované truhlíky a mísy
aneb jak vysadit truhlík z více druhů balkonových květin

Konečně přichází období vý­sad­by truhlíků a mís. Na malém prostoru můžeme vykouzlit "za­hrád­ku", ze které se těšíme celé léto a podzim. Jak se říká, život je změna. Proč nezkusit něco jiného než "monokulturu" petúnií, pelargónií nebo verben.

V posledních letech se stále více prosazují výsadby truhlíků a mís ze směsi balkonových květin. Hlavní výhodou tohoto konceptu je pestrá skladba různých rostlin, které se navzájem doplňují a v průběhu sezony se vzhled výsadby mění podle toho, jak se jednotlivé sazenice rozrůstají a kvetou. Případné choroby a škůdci nikdy nenapáchají tolik škody, jako když vysadíme pouze jeden druh.

(Celý článek najdete na straně 19).

Meconopsis x sheldonii. Vznikl křížením M. baileyi s M. grandis.

Lystigarður Akureyrar
nejsevernější botanická zahrada

Island se stává oblíbenou des­ti­nací Čechů. Láká především zají­mavá příroda. Milovníky květin zde potěší i botanické zahrady. Tu v hlavním městě si nechme na jindy a podívejme se do jedné z nejseverněji položených zahrad na světě v městě Akureyri - Lystigarður Akureyrar.

Akureyri je čtvrté největší město Islandu ležící na pobřeží fjordu Eyjafjörður mezi horami dosahujícími až 1200 m nad mořem. Místní botanická zahrada má ještě jedno prvenství. Je nejstarší botanickou zahradou Islandu. Její rozloha je přibližně 3,65 ha a leží v nadmořské výšce kolem 50 m. V roce 1912 byl na tomto místě z iniciativy dánských žen otevřen veřejný park. Vlastní botanická zahrada oficiálně vznikla v roce 1957. Jejím posláním je uchovat květenu Islandu a také ji ukázat veřejnosti. Dalším úkolem, který je pro Islanďany důležitý, je hledat nepůvodní druhy, které by v těchto nehostinných podmínkách byly schopné existovat v zahradách, na zemědělské půdě, ale i ve volné krajině. Převážná většina druhů, které zde můžete spatřit, pochází z mírného a arktického pásu severní polokoule. Jsou zde soustředěny rovněž vysokohorské druhy ze všech světadílů. Zásluhou někdejšího správce zahrady Jóna Rögnvaldssona zde jsou od 60. let 20. století rostliny z Grónska, Norska a Alp. Postupně následovaly výměny semen s mnoha zahraničními botanickými zahradami. V současnosti zahrada spolupracuje s více než třemi sty botanickými zahradami z celého světa. Expozice islandské flóry je mladší. Buduje se od začátku 70. let. Najdeme tu rostliny z pobřeží, z lávových polí, pramenišť jezer, bažin i arktických trávníků. Počet druhů, poddruhů a variet, který je v zahradě shromážděn, přesáhl číslo sedm tisíc.

(Celý článek najdete na straně 22.)