Koulenka Globularia trichosantha na suché zídce

Stačí 12 rostlin pro suché zídky

Suché zídky jsou častým a ob­lí­be­ným prvkem v zahradní tvor­bě. Často se jimi na zahradách řeší terénní nerovnosti, lze je použít ke stabilizaci svažitého terénu nebo k zakrytí jinak ne­hezkých či nezajímavých stěn či podezdívek třeba u skleníků. Fun­gují rovněž jako navazující prvek u skalek, teras nebo jako okraj vyvýšených záhonů. Na jejich osázení lze použít celou řadu rostlinných druhů. V tomto článku se pokusíme vybrat takové, které dobře vyplňují spáry a prostory mezi kameny a při vhodně zvolených podmínkách a způsobu výsadby je lze označit i za druhy poměrně dlouhověké.

Všechny zde zmíněné druhy jsou rovněž rostlinami slunných stanovišť a tolerující i sušší půdy, resp. půjde o takové rostliny, které ke svému zdárnému růstu potřebují propustnou, dobře drenážovanou půdu, kde nedochází k dlouhodobé stagnaci vody. Většina ze zde uvedených druhů nakvétá v období od konce dubna do začátku června, s hlavním obdobím kvetení v květnu. Po zbytek roku ale mnohé z nich zdobí zídky či skalky svým stálezeleným olistěním (část v podobě velmi kompaktních bochánků) a v některých případech také zajímavými plody. Stále­zeleným druhem je hned první rostlina, kterou zde zmíníme. Je to ježourek (Acantholimon). Rostliny tvoří pevné, kompaktní bochánky tvořené mnoha desítkami či stovkami tuhých, silně pichlavých listových růžic. Tento druh vyniká také hlubokým kůlovitým kořenem (díky němuž dobře zvládá suchá stanoviště). Nakvétají obvykle v červnu růžovými květy. Ozdobné jsou rovněž plody, které jsou obklopené velmi výrazným, suchým kalichem. Plně osluněné suché zídky jsou ideálním stanovištěm na zahradě. Jde totiž o rostliny velmi citlivé na přetrvávající vlhkost v půdě, a to jak během zimy, tak ale rovněž během vegetace. Nejčastěji se pěstuje A. glumaceum. Na specializovaných výstavách skalniček či v lépe zásobených zahradních centrech lze občas získat i jiné druhy, např. A. ca­ryo­phyllaceaum, A. armenum, A. venustum aj.

(Celý článek najdete na straně 6).

Euonymus europaeus plody.

Brsleny - podzimní krása plodů i listů

Skupina těchto dřevin je opravdu veliká a zahrnuje nejen opadavé či stálezelené keře, ale i liány a dokonce menší stromky. Rod, který patří do čeledi je­sen­covité, čítá až 200 druhů. V tom­to ročním období nás však nej­více zaujmou opadavé druhy s krás­ným zbarvením listů a zají­mavými plody. Ve sbírkách jsou zastoupeny spíše asijské či ame­rické druhy, ale i domácí evropské druhy mají rozhodně co nabídnout.

Co na brslenech zaujme?
V podzimním období samozřejmě barevné listy. U většiny druhů jsou však dekorativní i zajímavě utvořené plody. Ty upoutají 4-5pouzdrou tobolkou výrazné (zpravidla růžové) barvy a pestrého míšku, často oranžové barvy. Zajímavostí jsou však i větvičky, které jsou čtyřhranné s výraznými korkovými lištami nebo bradavičnatými výrůstky. Některé později kvetoucí druhy bývají opylovány mouchami.

(Celý článek najdete na straně 10).

Pipestone 2 W - P

Narcisy čas na výsadbu

Milovníci květin jistě zare­gis­trovali, že šlechtitelé přicházejí každoročně na trh se spoustou nově vyšlechtěných odrůd nar­cisů. Naši čtenáři se jistě rádi s některými novinkami seznámí. Je potěšující, že většinu těchto no­vinek je možné zakoupit na některých výstavách či si je objednat u specializovaných fi­rem, jako jsou třeba Lukon Bulbs či Lukon Glads. Některé z nich uvidíte na následujících foto­grafiích.

Pro úspěšné pěstování narcisů je třeba dodržovat řadu zá­sad­ních požadavků. V tomto článku nemůžeme zacházet příliš do detailů, tak jen to nej­dů­ležitější. Narcisy na rozdíl od tulipánů, které vyžadují suché stanoviště, potřebují dostatek vláhy, kterou jim musíme zajistit bezprostředně po výsadbě a pak hlavně na jaře. Sázíme je koncem září a ještě lépe až v říjnu, ne jak bylo dříve doporučováno v srpnu. Je třeba dodržovat dostatečnou hloubku výsadby. Zásadně nepoužíváme hnůj, pouze kvalitní kompost. Na jaře lze přihnojit rychle rozpustným dusíkatým nebo raději plným hnojivem. Na rozdíl od tulipánů je můžeme na stanovišti ponechat několik let. Optimální je přesazovat po třech letech, kdy přirostou kvalitní, dostatečně velké cibule. Nechají-li se na stanovišti déle, naroste větší počet malých cibulí. Sklízíme, jakmile začínají listy zasychat. Samozřejmě po odkvětu odstraňujeme semeníky, aby se rostlina neoslabovala tvorbou semen. Sušíme optimálně při teplotě 20 °C, v žádném případě na slunci. Proti houbovým chorobám používáme systémové fungicidy. Problémy způsobuje narcisová moucha (cibulovka narcisová), na kterou chemická ochrana nestačí. Proto musíme sázet pouze naprosto zdravé cibule. Ty měkké, ve kterých by mohla být larva narcisovky, vyhazujeme.

(Celý článek najdete na straně 16).

Tmavá polochrupka Kasandra

Pěstitel mečíků v americké síni slávy

Jaroslava Koníčka, šlechtitele a pěstitele mečíků a také prodejce cibulovin zná téměř každý za­hrád­kář, nechybí totiž na žádné velké výstavě - buď jako pro­dejce, nebo jako vystavovatel. Málokdo ovšem zná jeho pěsti­telské úspěchy, které získal v západní Evropě nebo Spojených státech amerických.

Je příkladem toho, jak se stát uznávaným zahradníkem bez absolvování zahradnické školy. Je to sice cesta nelehká, ale díky samostudiu a postupnému získá­vání praktických zkušeností možná. Hlavní je, jít za svým cílem. O jeho úspěchu hovoří nejen fungující firma Lukon Glads, ale i stálé místo v Top 10 nejkrásnějších mečíků v USA (*North American Gladiolus Council). Zahrada místo železnice Co rozhodlo, že jste se začal živit zahradničením? "Já nejsem vyučený zahradník, jsem vyučený opravář motorových lokomotiv a vozů. Mám dopravní průmyslovku. Nejsem z oboru, ale tatínek tu mečíky v 6o. a 70. letech pěstoval. Vždy mě donutil, abych mu zahradu pomohl alespoň zrýt. K mým zájmům patřil fotbal - aktivně jsem ho hrával, také jsem jako fotbalový rozhodčí pískal nižší soutěž a trénoval jsem žáky. Změnil to až úraz kolene v 26 letech, nebýt toho, nikdy jsem se zahradníkem nestal.

(Celý článek najdete na straně 20).

Výrazná tlustice Crassula ´Campfire´

O sukulentech s Jaroslavem Honcem

Tentokrát jsem si povídal s Ja­ro­slavem Honcem o sukulentních rostlinách. Tyto tučnolisté rost­liny hromadící vodu na horší časy jsou rozsáhlou a pestrou sku­pinou zahrnující nekaktusové sukulenty i kaktusy. Patří sem druhy vzácné i zcela obyčejné, druhy vyžadující zvláštní pod­mínky pro pěstování i téměř "plechové" rostliny, které zvládne snadno každý začátečník.

Jaroslava jsem navštívil na jeho výstavě sukulentních krajinek v Botanické zahradě UK v Praze Na Slupi.
Jardo, co potřebuje většina sukulentů ke zdárnému růstu?
Jsou to převážně polopouštní a skalní rostliny, které mají v sobě zásobu vody. Je třeba ale napodobit aspoň částečně podmínky domácího prostředí. Nejdůležitější je světlo. Hodně světla!
Léto se sukulenty na parapetu si umím představit, co ale zimování?
V zimě nesmíme dovolit sukulentům růst, protože světla je méně. Je to obtížné období. Jediný recept, jak je na zimu "uspat", je sucho a chlad. Optimum je 5 °C v noci a 15 °C ve dne. Vody jen tolik, aby přežily. Tomu je třeba se co nejvíce přiblížit. Na parapetu teplého bytu lze udělat jakousi kapsu, do které stéká vzduch ochlazený okenním sklem. Tím lze snížit rostlinám teplotu třeba o 8 i více stupňů. Perfektní bývají meziokenní prostory.

(Celý článek najdete na straně 22.)