Vinca minor 'Multiplex'

Půdopokryvné stínomilné trvalky

V každé zahradě najdeme stin­ná místa především pod stromy a většími keři, ale také ve stínu budov. Podmínkami se od sebe jednotlivá stanoviště můžou znač­ně lišit, zvláště záleží na tom, zda se jedná o suchý stín, kdy zastřešení nebo stromy ne­umožňují dostatečné zásobení země vodou a také, zda je místo zastíněné celoročně, jak je tomu pod stálezelenými dřevinami, nebo jen po část sezony pod stromy.

Ve stínu špatně roste trávník. I když použijeme travní směs do stínu. Tato směs je obvykle určená do parků, kde zastínění není velké, stín je bloudivý a nejsou na porost kladené tak vysoké nároky jako v intenzivně udržované zahradě. Stínomilných trav není mnoho, a navíc jim nevyhovuje pravidelné sekání. Pokud se nejedná o sešlapávané pobytové plochy, máme k dispozici trvalky, které trávník pohledově nahradí. Je možné je vysazovat ve větších plochách. Při dobře založeném záhonu vyžadují jen minimum péče, a navíc prostor ozdobí alespoň po část roku květy.

(Celý článek najdete na straně 6)

Solidago cutlerii

(Neinvazní) zlatobýly
efektní trvalky pozdního léta

Zlatobýly (Solidago) nemají v Čes­ké republice zrovna nejlepší pověst. Některé druhy totiž patří mezi invazní (nepůvodní a velmi rychle se šířící) rostliny, které ohrožují domácí rostlinná spo­le­čen­stva. K těm nejagresivnějším patří především zlatobýl ka­nad­ský (S. canadensis) a zlatobýl obrovský (S. gigantea). Rod zlatobýl je ale značně početný, a najdou se zde i takové druhy (a odrůdy), které se tak snadno nemnoží, resp. nešíří semeny.

Valná většina zlatobýlů pochází ze Severní Ameriky, kde jsou nejčastěji součástí prérijních společenstev, lesních pasek či světlin, popř. dokonce lesního podrostu (např. S. caesia). Mnohé druhy tvoří bohatá a hustá květenství, která jsou tvořena velkým množstvím drobných, nejčastěji jasně žlutých úborů. Právě jasně žlutá barva je typická pro naprostou většinu druhů zlatobýlů. Jednou z mála barevných výjimek je bělokvěté Solidago ptarmicoides (syn. Aster ptarmicoides) ze sušších oblastí středu USA. U nás je občas pěstovanou trvalkou vhodnou právě na slunná a sušší stanoviště. Oblíbený je např. jako součást kombinovaných trvalkových záhonů mulčovaných štěrkem. Jde o poměrně dlouhověkou a zcela nenáročnou rostlinu, která naštěstí patří k těm neinvazním.

(Celý článek najdete na straně 10)

Klokoč zpeřený

Krása plodů

Krása plodů Smyslem pro krásu květů, zvláště těch výrazných, je většina z nás obdařena. Krása plodů a semen rostlin někdy zůstává tak trochu na druhé koleji, a to je škoda. Svým názvem se nám to snaží naznačit i krásnoplodka

Klokoč zpeřený je keř při­po­mínajcí růstem i listem bezinku (bez černý). Jde o nenáročnou dřevinu, kterou rádi navrhujeme do venkovských zahrad. V naší zahradě úspěšně stíní kompost. Bílé květy střídají nafouklé tobolky půvabně splývající dolů (10). V tobolkách jsou hnědá tvrdá semena (11), ze kterých si můžete zkusit vyrobit korále. Keř dříve běžný v zahradách i přírodě patří dnes k ohrožených druhům.

(Celý článek najdete na straně 16).

'Orca'

Tulipány
oblíbené cibuloviny I

Tulipány jsou nesporně jednou z nejvíce pěstovaných jarních cibulovin. A jistě plným právem. Pestrá paleta jejich barev a tvarů si nachází stále více obdivovatelů a pěstitelů. A vzhledem k tomu, že se blíží období jejich výsadby, připomeneme si jednotlivé skupiny odrůd.

Tulipány u nás zdomácněly, přesto to není rostlina domácího původu. Přírodní druhy jsou rozšířeny okolo Kaspického a Černého moře, v Malé a Střední Asii a směrem na západ se vyskytují i v jižní Itálii a Francii. Rostou většinou v podhorských a horských oblastech s velmi nízkými teplotami v zimě, krátkým vegetačním obdobím na jaře s následným suchem a vedry v létě. Jméno vzniklo z perského označení rostliny toliban (odvozeno od slova dolbend - turban). V Persii byly tulipány velice oblíbené a pěstovaly se zde již jako zahradní květina před rokem 1000 n. l. První zahradní tulipány se do Evropy dostaly v 16. století z Asie hned několika cestami (mimo jiné i prostřednictvím velvyslance rakouského císaře v Cařihradě). Zájem o tulipány v Evropě postupně narůstal, vrcholu dosáhl v letech 1620- 1637 v Holandsku, kdy se ceny novinek s pestrými květy (dnes víme, že se jednalo o odrůdy postižené virovým onemocněním - pestrokvětostí tulipánů) vyšplhaly do závratné výše. Poté však nastalo období úpadku, ceny tulipánů rapidně poklesly a trh s nimi se zhroutil. Nové oživení zájmu o tulipány nastalo až po dalších 50 letech. Změnil se však vkus lidí (upřednostňovány byly především jednobarevné odrůdy), postupně se zdokonalil způsob množení cibulí a vyvinuly se technologie, umožňující jejich pěstování na velkých plochách.

(Celý článek najdete na straně 30)

'Decora'

České hrušky IV.
zimní odrůdy

Představujeme další odrůdy hrušní, které jsou někdy oz­na­čovány jako středně zimní. Mají obecně vyšší nároky na pěs­to­vání. Abychom docílili potřebnou kvalitu plodů, stromky vy­sa­zu­jeme na chráněná stanoviště se záhřevnými, hlubokými a pro­pust­nými půdami v nižších nadmořských výškách. Zařazení nemusí být vždy jednoznačné. Proto můžeme určitou odrůdu s ohledem na konkrétní stanoviště nebo průběh vegetace daného roku najít i ve skupině dříve popsaných raně zimních hrušek. Většina z nich má trvanlivost v podmínkách chladného a vlhčího sklepa do ledna až února, v chladírně při nižších teplotách (+2 °C až +4 °C) a vyšší relativní vzdušné vlhkosti (okolo 85 až 90 %) nejméně do března. Z vyšších poloh sice prodloužíme uchovatelnost plodů, většinou je to však na úkor jejich chuťových vlastností. Důležité je ponechat ovoce na stromě narůst do optimální velikosti v plné sklizňové zralosti a nečesat je předčasně.

Odrůda byla vyšlechtěna na ŠS Těchobuzice ('Konference' x 'Clappova'). Stromy rostou středně až bujněji, brzy vstupují do plodnosti a dobře plodí, vyvářejí obrost spurtypového charakteru. V některých katalozích nebo na internetu je odrůda vzhledem k "vázovitému" růstu se vzpřímenými plodnými větvemi někdy chybně uváděná jako sloupcovitá. Objem koruny koncem vegetace 2020 na hrušňovém semenáči byl 6,6 m³ a plocha průřezu kmene 142 cm². Vzhledem k horší afinitě ke kdouloni při použití této podnože vyžaduje mezištěpování osvědčenými odrůdami hrušní ('Konference' ve srovnání s 'Hardyho' více oslabuje růst naštěpované odrůdy). Plody se sklízejí začátkem října, konzumují se od prosince.

(Článek včetně dalších obrázků najdete na straně 34)